Shromažďování, vyhánění a deportace Židů bez maďarského občanství a masakr v Kamenci Podolském

Masakr v Kamenci Podolském představoval první fázi maďarského holocaustu. Ve dnech 27. a 28. srpna 1941 při něm jednotky SS zmasakrovaly přibližně 23 600 Židů, z nichž většinu tvořili lidé deportovaní z Maďarska. K této masové vraždě došlo nedaleko města Kamenec Podolský na okupovaném území Sovětského svazu (dnešní Ukrajina). Pozadí této tragédie úzce souviselo s maďarskou zahraniční politikou, která usilovala o revizi Trianonské mírové smlouvy. Do roku 1941 Budapešť svých cílů z velké části dosáhla: k Maďarsku byly znovu připojeny jižní Slovensko, severní Transylvánie, Podkarpatská Rus a Bačka. V důsledku těchto územních zisků se pod maďarskou jurisdikci dostaly statisíce Židů. Patřili mezi ně i uprchlíci z jiných částí Evropy, kteří na tato území přišli ještě před jejich anexí Maďarskem. Maďarské úřady vyjadřovaly hluboké znepokojení nad vysokým počtem osob židovského původu, které nedisponovaly maďarským státním občanstvím. To vedlo k tomu, že úřady od 15. července 1941 zahájily plošné shromažďování, zatýkání a vyhánění všech Židů, kteří nedokázali své občanství právně prokázat. Za necelý měsíc takto maďarské orgány deportovaly téměř 20 000 Židů. Dne 12. srpna 1941 maďarská vláda tyto nucené přesuny zastavila. Učinila tak na naléhavou žádost německého armádního velení na okupované Ukrajině, které argumentovalo logistickými potížemi a rizikem šíření epidemií. Protože však Maďarsko kategoricky odmítlo přijmout již vyhoštěné Židy zpět na své území, rozhodly se německé okupační úřady tyto tisíce bezbranných lidí fyzicky zlikvidovat.