Vyhnání maskované jako řešení
Konflikt během dvou dnů rychle eskaloval v otevřené násilí. Organizovaný dav začal zapalovat romské domy i vozidla, ničit majetek a napadat místní obyvatele. Ačkoli Romové nevěřili, že by k násilí podněcovaly samy úřady, uvědomovali si, jak bylo zneužito k dosažení politických a společenských cílů. Komunistická vláda sice zasáhla, ale vedla oddělená jednání s vůdci davu a se zástupci Romů. Pod záminkou obnovení pořádku pak úřady nabídly „řešení“: přesídlení, nebo emigraci. Nejprve navrhly přesun Romů do provizorních kasáren poblíž Bielsko-Białé. Když to Romové odmítli, úřady jim nabídly pasy a usnadnily jim odjezd do zahraničí. Více než sto Romů bylo následně vyhoštěno do Švédska a západního Německa. Vydané jednosměrné cestovní doklady jim přitom znemožňovaly návrat. Události v Osvětimi ukázaly, jak lze protiromské násilí zneužít jako nástroj státní politiky a proměnit společenské nepřátelství v mechanismus nuceného vysídlení.
„Lidé se sjednotili v návalu nenávisti, který nebyl namířen proti ‚těm, co mají‘, ale proti ostatním – tmavovlasým, slabým a osamělým. Útokem byli zasaženi Romové. Protože ‚cizinci‘ si nic nezaslouží.“
Jerzy Ficowski