Deportace Romů a Sintů z Lackenbachu do lodžského ghetta

Podmínky v Lackenbachu a proces deportace

Tábor Lackenbach, zřízený v listopadu 1940 v rakouském Burgenlandu v areálu bývalého panského statku, byl největším takzvaným „cikánským táborem“ na území Rakouska. Spravovala jej vídeňská kriminální policie a sloužil k internaci a vykořisťování především Romů a Sintů. Vězni žili v otřesných podmínkách – namačkáni ve stodolách a stájích s minimálními příděly jídla a katastrofální hygienou – a museli vykonávat těžkou práci na místních farmách, v továrnách či na stavebních projektech. Koncem roku 1941 se počet zadržených výrazně zvýšil; k 1. listopadu jich v táboře pobývalo přibližně 2 335. Na rozkaz Heinricha Himmlera následně začaly systematické deportace rakouských Romů a Sintů do okupovaného Polska. Mezi 4. a 8. listopadem 1941 bylo v pěti po sobě jdoucích transportech vypraveno do lodžského ghetta (Litzmannstadt) přesně 5 007 osob, z nichž přibližně 2 000 pocházelo právě z Lackenbachu.

Každý transport podléhal přísné kontrole: vlaky přepravovaly přibližně 1 000 deportovaných a na bezpečnost dohlížel důstojník spolu s asi dvaceti strážnými ze 172. záložního policejního praporu. Mezi odsunutými byly celé rodiny. Po příjezdu do Lodže úřady Romy a Sinty umístily do izolované části ghetta. V tamních přeplněných a zanedbaných ubytovnách se lidé tísnili v malých bytech – někdy až třicet osob v jedné místnosti. Žili bez topení, s minimem vody, bez možnosti vařit a v katastrofálních hygienických podmínkách. Během pouhých několika týdnů proto vypukla epidemie tyfu, které krátce po příjezdu podlehlo přes 600 lidí. Osud přeživších byl v prosinci 1941 a lednu 1942 neméně tragický; nacisté je znovu deportovali, tentokrát do vyhlazovacího tábora Chełmno (Kulmhof), kde je zavraždili. Transporty z Lackenbachu z počátku listopadu 1941 tak představovaly rozhodující krok v genocidě Romů (známé jako Porajmos), který proměnil dosavadní pracovní internaci v hromadné deportace a plošné vyhlazování.