Odpor a důstojnost tváří v tvář vyhlazení
V období od 19. dubna do 16. května 1943 zahájili židovští bojovníci ve varšavském ghettu ozbrojené povstání proti nacistickým jednotkám, které byly odhodlány dokončit likvidaci ghetta. Zahynulo při něm přibližně 13 000 Židů – z toho zhruba 6 000 v důsledku požárů založených Němci. Dalších 50 000 až 60 000 lidí nacisté zajali a deportovali do Treblinky. Pouze několika stům osob se podařilo uniknout kanalizací nebo se ukrýt mimo ghetto.
„Šlo jen o volbu způsobu, jak zemřeme„
Povstání vypuklo 19. dubna, kdy do ghetta vtrhly jednotky SS a policie, aby provedly poslední vlnu deportací. Členové Židovské bojové organizace (ŻOB) a Židovského vojenského svazu (ŻZW) se bránili v provizorních bunkrech s pomocí pistolí a podomácku vyrobených výbušnin. Navzdory kritickému nedostatku zbraní a nulové vnější podpoře vzdorovali téměř měsíc a proměnili trosky ghetta v bitevní pole. Německé jednotky reagovaly nasazením tanků i plamenometů, hromadnými popravami a systematickým vypalováním celých obytných bloků.
V polovině května byl odpor definitivně potlačen. Dne 16. května zpečetil generál SS Jürgen Stroop své vítězství symbolickým vyhozením Velké synagogy ve Varšavě do povětří. Povstání sice nedokázalo zvrátit průběh holocaustu, stalo se však jedním z nejtrvalejších symbolů lidské statečnosti a morálního odporu – aktem vzdoru těch, kteří odmítli zemřít v tichosti.
„Dá se tomu vůbec říkat povstání? Ve skutečnosti šlo o to nenechat se porazit, když si pro nás přišli. Šlo jen o volbu způsobu, jak zemřeme.“
Marek Edelman
v knize Hanny Krallové „Zdążyć przed Panem Bogiem“ (Kraków: a5, 1999)