Ghetta jako nástroje izolace
Během německé okupace Polska (1939-1945) nacisté zřizovali ghetta s cílem izolovat, kontrolovat a pronásledovat židovské obyvatelstvo. První velké ghetto vzniklo v Piotrkówě Trybunalském v říjnu 1939, následovalo varšavské ghetto v listopadu 1940, lodžské ghetto v dubnu 1940, krakovské ghetto v březnu 1941 a białystocké ghetto v červenci 1941. Židé byli násilně vystěhováni ze svých domovů a uzavřeni v přeplněných čtvrtích s nedostatkem potravin, hygieny a zdravotní péče. Ghetta sloužila jako mechanismy vykořisťování, nucené práce a dehumanizace. Životní podmínky byly tvrdé, s rozšířenými nemocemi, hladem a neustálým terorem. Ghetta se také stala místy odporu, vyvrcholeného povstáními, například povstáním ve varšavském ghettu v dubnu 1943. Nakonec byla ghetta dočasnými shromaždišti před deportacemi do vyhlazovacích táborů, kde byla většina obyvatel zavražděna během holocaustu.
„Hlad v ghettu byl tak velký… každé ráno, když jste vyšli ven, viděli jste někoho ležet mrtvého… každý den umíraly tisíce a tisíce jen na podvýživu… Pokud to nemáte, zemřete, a tak to bylo.“
Abraham Lewent
obyvatel varšavského ghetta