Haver vytváří dialog mezi židovskou a nežidovskou mládeží v Maďarsku prostřednictvím neformálního vzdělávání a vrstevnických rozhovorů. Jeho práce pomáhá zpochybňovat antisemitské stereotypy, otevírat prostor pro diskuzi a zviditelňovat židovskou identitu i současný život v tamním vzdělávacím prostředí.

Ačkoliv jsou fyzické incidenty – jako je vandalismus na židovských hřbitovech a budovách nebo obtěžování jednotlivců – spíše vzácné, lze Maďarsko považovat za zemi pro Židy bezpečnou. Antisemitské nenávistné projevy jsou však poměrně běžné. Objevují se zejména v online prostoru ve formě šifer a skrytých narážek (například jako výhrůžky židovským organizacím) a také v rétorice politických aktérů, kteří využívají konspirační teorie. Tyto antisemitské narativy navíc zesilují digitální dezinformace a polarizace veřejné debaty, především kolem témat migrace, mezinárodních financí a kulturního liberalismu. Průzkumy Nadace pro akci a ochranu (TEV) ukazují, že antisemitské názory stále zastává více než pětina Maďarů. To představuje jednu z nejvyšších hodnot v EU a dokládá, jak křehký tento pokrok je, a to i navzdory formální právní ochraně.

Od pronásledování k manipulaci: historické kontinuity

Moderní maďarský antisemitismus má hluboké politické kořeny sahající do druhé poloviny 19. století a jeho vyvrcholením byl katastrofální zlom v podobě holocaustu. Na počátku druhé světové války žila v Maďarsku jedna z největších a nejintegrovanějších židovských komunit ve střední Evropě — přibližně 825 000 lidí, včetně konvertitů a osob ze smíšených manželství. Za autoritářského režimu Miklóse Horthyho, který byl spojencem nacistického Německa, definovaly „židovské zákony“ přijímané od roku 1938 Židy na základě původu a vylučovaly je z veřejné správy i svobodných povolání. Po německé okupaci v březnu 1944 pronásledování ještě urychlila kolaborantská Strana Šípových křížů: během pouhých osmi týdnů bylo do vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka deportováno více než 400 000 maďarských Židů, zatímco další tisíce byly popraveny přímo na březích Dunaje v Budapešti. Do konce války byly zavražděny téměř tři čtvrtiny předválečné židovské populace v zemi — přibližně 565 000 lidí.

Po roce 1945, a zejména po upevnění komunistické moci v roce 1949, nastalo pro židovský život paradoxní období, které v sobě spojovalo ochranu i potlačování. Stát sice otevřený antisemitismus zakázal, zároveň však zlikvidoval židovskou politickou a kulturní autonomii. Veřejná debata o paměti holocaustu byla tabuizována, restituce majetku byly minimální a přeživší čelili tichému nepřátelství většinové společnosti, která se snažila na minulost zapomenout.

Maďarské povstání v roce 1956 sice krátce otevřelo veřejný prostor, po jeho krvavém potlačení sovětskými vojsky se však represe opět vyostřily. Stát sice toleroval omezenou náboženskou činnost, synagogy se však vyprazdňovaly, protože mladší generace procházely sekularizací nebo emigrovaly — zejména po roce 1956 a následně v 70. letech. Za režimu Jánose Kádára se Maďarsko stalo jedním z nejliberálnějších komunistických států, což umožnilo skromné oživení židovského života. Přesto šestidenní válka v roce 1967 a následná sovětská protisionistická rétorika znovu vyvolaly vlnu podezíravosti vůči židovským intelektuálům a představitelům komunit.

Návrat potlačeného

Demokratizace v roce 1989 sice znovu otevřela prostor pro obnovu židovského života, přinesla však s sebou i extremistické narativy. Krajně pravicové strany jako MIÉP, později Jobbik a posléze Mi Hazánk Mozgalom, stejně jako radikální skupiny a média blízká nacionalistickým hnutím, začaly oživovat antisemitské motivy. Tento trend zesílil zejména během finanční krize v letech 2008 – 2010 a během uprchlické krize v roce 2015. Od roku 2015 využívají antisemitské konspirační teorie také vládní protiimigrační kampaně. V první polovině desátých let 21. století vyvolala mezinárodní obavy snaha o veřejnou rehabilitaci válečných osobností spojených s antisemitskou politikou — například regenta Horthyho — a také zlehčování podílu Maďarska na holocaustu.

Navzdory právní ochraně náboženských komunit v Maďarsku je současný antisemitismus charakteristický latentními předsudky a vytvářením dojmu „cizorodosti“. Židovské organizace, pedagogové a paměťové instituce — například budapešťské Pamětní centrum holocaustu — tak musí neustále bránit historickou pravdu před pokusy o její překrucování a relativizaci. Maďarská zkušenost jasně ukazuje, že antisemitismus není pouhým pozůstatkem minulosti, ale stále se vracející zkouškou demokratické odolnosti společnosti.

Misinformation & disinformation

“Jews secretly control governments, banks, and the media.”

A classic conspiracy narrative reframed as “global elites” or “hidden networks,” often pushed through memes, influencer clips, and “follow the money” threads. Disinformation accounts stitch unrelated facts into a single plot, implying Jews as the coordinating force behind democracy, capitalism, migration, or “the EU.” It launders antisemitism through coded language

(“bankers,” “Soros,” “Rothschilds”), making it harder to moderate while keeping the same scapegoating logic.

“Zionists run a ‘shadow government’ and must be resisted.”

This extremist trope recasts democratic institutions as occupied by Jews, portraying violence as “self-defence.” It spreads in fringe forums and cross-platform repost chains, then re-enters mainstream spaces as ironic slang or “anti-globalist” content. Disinformation tactics include selective screenshots, fake “leaked” documents, and mislabelled symbols to imply secret

Jewish command structures—turning political anger into an antisemitic worldview.

“The Protocols’ prove the Jewish plan to dominate the world.”

A known antisemitic forgery entitled ‘The Protocols of the Elders of Zion’, which fuelled the rise of antisemitism in Nazi Germany and Imperial Russia, is often repackaged as “suppressed history,” circulated via PDFs, subtitled videos, and “thread” summaries. Disinformation communities claim censorship as proof of truth, then connect the text to modern events (wars, markets, pandemics).

The manipulation lies in presenting a fabricated document as documentary evidence, and in using its storyline as a template to interpret any crisis as Jewish orchestration.

“Jews serve Israel over their home country.”

This narrative frames Jewish civic participation as suspect, often triggered by Middle East escalations. It spreads through “security” talk, loyalty tests, and insinuations about dual passports or “foreign influence.” Misinformation filters include cherry-picked examples of individual Jewish voices, then generalising them to all Jews. The move is rhetorical: it turns ordinary pluralism into “betrayal,” legitimising exclusion from public life and harassment.

Holocaust denial and relativisation

Denial content – that the Holocaust is exaggerated, invented, or ‘just history wars’ – circulates via “debunking” videos, fake statistics, and misused archival images, often paired with claims that remembrance is a Jewish power tool. Disinformation techniques include quote-mining historians, mistranslating documents, and presenting fringe “research” as scholarly debate. Even when framed as “questions,”

the aim is to erode shared factual ground and normalise antisemitic hostility by delegitimising Jewish trauma.

Blood libel: “Jews harm children or traffic organs.”

A medieval trope is modernised into claims about kidnapping rings, organ theft, or ritual harm – now spread via sensational “warning” posts and manipulated photos. Disinformation accounts exploit moral panic mechanics: urgent language, anonymous “insiders,” and calls to “protect children.” Filtering narratives detach the accusation from Jews explicitly – naming “Zionists” or “globalists” – while keeping the same allegation of inherently murderous Jewish nature.

The ‘Israel are Nazis’ heuristic

This appears as political commentary but functions as disinformation when it acts as a shortcut for the scapegoating of Jewish people or collapses history into a provocation that denies Jewish self-understanding and erases Nazi genocide. It spreads through viral comparison images and sloganised moral equivalence, often during conflict spikes. The key mechanism is ‘frame hijacking’, using Holocaust language to delegitimise Jewish identity and community safety, not to analyse policy.

“Jews created or profit from crises to reshape society.”

A flexible conspiracy container: any socioeconomic shock – for example, COVID, wars, migration – becomes evidence of a Jewish plot. Disinformation channels remix real anxieties with fabricated causality and scapegoats. Common tactics include forged “plans,” fake charts, and misattributed quotes, then amplification by coordinated networks. The narrative survives fact-checks because it constantly mutates – swapping actors and slogans while preserving the core antisemitic blame.

PROZKOUMEJTE DĚJINY ANTISEMITISMU V MAĎARSKU

2004 – 2024

VSTUP DO EU A ČLENSTVÍ

V letech 2004 až 2024 se antisemitismus v Maďarsku vyvíjel ve stále vyhrocenějším politickém prostředí, které formoval nacionalismus, politika dějin a pronikání krajně pravicových názorů do hlavního proudu. Vstup do EU v roce 2004 sice posílil právní závazky Maďarska bojovat proti nenávistným projevům a diskriminaci, jejich vymáhání však zůstávalo nekonzistentní. To umožnilo široké šíření antisemitských nálad.

V tomto období došlo k vzestupu a upevnění pozic radikálně pravicových hnutí – od strany Jobbik a jejích spřátelených organizací, jako je polovojenská Maďarská garda, až po hnutí Mi Hazánk, jejichž rétorika normalizovala konspirační teorie o „zahraničním vlivu“, „globálních elitách“ a dvojí loajalitě. Tyto narativy byly dále zesilovány mediálními ekosystémy krajní pravice, jako je například americký web Kuruc.info, který beztrestně šířil antisemitský obsah. Zároveň následující vlády stále více zneužívaly historickou paměť, a to zejména prostřednictvím tvrzení obsaženého v Základním zákoně z roku 2011, že Maďarsko v březnu 1944 „ztratilo svou suverenitu“, a prostřednictvím Památníku německé okupace z roku 2014 – oba tyto kroky byly kritizovány za to, že přesouvají odpovědnost za holocaust pryč od maďarských státních institucí a společnosti.

Antisemitské incidenty – včetně napadení, vandalismu, znesvěcování hřbitovů a veřejného obtěžování – přetrvávaly po celé dvě desetiletí a často je doprovázely slabé reakce policie nebo nedostatečné právní kroky. Velmi medializované kontroverze, jako byl projekt „House of Fates“ a protisorosovská kampaň z roku 2017, prohloubily obavy tím, že se v nich opakovaly dlouhodobě používané antisemitské stereotypy. Občanská společnost a židovské organizace vyvíjely soustavný odpor, od protestu „Living Memorial“ až po právní boj proti beztrestnosti trestných činů z nenávisti. Konečné přijetí Národní strategie proti antisemitismu vládou v roce 2024 znamenalo důležitý formální závazek, avšak toto období celkově odhalilo prohlubující se propast mezi ochrannými právními rámci a pokračujícím pronikáním antisemitské rétoriky do politické, mediální a veřejné sféry.

Source: Wikimedia Commons – Szilas, “Monument to the Victims of the German Occupation (9)”, Budapest, 22 July 2014. Public domain.

1989 – 2004

DEMOKRATIZACE A TRANSFORMACE

V letech 1991 až 2004 se antisemitismus v postkomunistickém Maďarsku znovu objevil v nových a často ještě viditelnějších podobách, které byly ovlivněny politickou transformací, ekonomickými těžkostmi a vzestupem radikální pravice. S tím, jak se formovaly demokratické instituce, aktéři z krajní pravice stále častěji využívali antisemitské narativy k interpretaci převratných změn spojených s liberalizací trhu, privatizací a zhroucením socialistického sociálního systému. Spisovatelé a politici, jako například István Csurka, prosazovali konspirační teorie o „židovském vlivu“, zatímco debaty o národní identitě podněcovaly spory o maďarskou válečnou minulost. Převezení ostatků Miklóse Horthyho v roce 1993 spolu s rostoucími snahami o rehabilitaci meziválečného nacionalismu přispěly k vytvoření atmosféry, v níž se dostávaly do popředí zkreslování holocaustu a historický revizionismus.

Ve stejném období extremistické skupiny a nově vznikající krajně pravicové strany proměnily tyto narativy ve veřejnou mobilizaci. Strana MIÉP vstoupila do parlamentu v roce 1998 s otevřeně antisemitským programem, zatímco skupiny skinheadů a radikálně nacionalistické organizace páchaly násilné útoky, vandalismus v synagogách a provokace, jako byly například oslavy „Dne cti“. Vznik strany Jobbik v roce 2003 dále institucionalizoval krajně pravicový diskurz. Ačkoli stát podnikl kroky směřující k historické odpovědnosti – zejména prostřednictvím zákona o odškodnění z roku 1997 a otevřením Pamětního centra holocaustu v ulici Páva –, vymáhání práva zůstávalo slabé. V době vstupu do EU v roce 2004 se antisemitismus již zakořenil v určitých částech politické kultury, mediálního diskurzu a veřejného mínění, čímž odhalil křehkost demokratické transformace při konfrontaci s historickými předsudky.

1945 – 1989

AUTORITÁŘSTVÍ A DOHLED

V desetiletích po holocaustu antisemitismus v Maďarsku nezmizel, ale přizpůsobil se novým politickým podmínkám. Bezprostřední poválečná léta byla poznamenána traumatem, sociálními otřesy a vážnými ekonomickými těžkostmi. To vytvořilo atmosféru, v níž se rychle vrátily dřívější předsudky. V roce 1946 se po celé zemi šířily zvěsti o rituálních vraždách. Ty vyvolaly násilné výtržnosti od Budapešti po venkovská městečka a odhalily, jak hluboce v lidech zůstaly zakořeněné krvavé pomluvy i po genocidě. Vracející se židovští přeživší se při snaze získat zpět své domovy a majetek často setkávali s nepřátelstvím. Během několika pogromů – zejména v Kunmadarasu, Szolnoku a Miskolci – útočily davy na Židy se smrtící silou. Ačkoli soudy některé pachatele stíhaly a zákon č. XXV z roku 1946 pronásledování maďarských Židů odsoudil, restituce byly omezené a málokdy účinné. V počátcích komunistické vlády byli Židé zároveň stigmatizováni jako „spekulanti“ a paradoxně obviňováni z kolektivní odpovědnosti za sovětskou moc. To přiživilo narativy o „judeobolševismu“, které se znovu objevily během revoluce v roce 1956.

Od konce 40. let 20. století nabýval státní antisemitismus nových podob. Stalinistické antisionistické kampaně cílily na židovské instituce. Inscenované procesy a sledování tajnou policií (ÁVH) proměnily náboženský i komunitní život v prostředí plné podezření. Ačkoli fyzické násilí za upevněné komunistické vlády ustupovalo, antisemitské stereotypy přetrvávaly v politické rétorice, intelektuálních debatách i každodenním diskurzu. V 80. letech podpořil hospodářský úpadek a radikalizace mládeže vznik nových krajně pravicových subkultur, jako bylo rodící se skinheadské hnutí, které se otevřeně hlásilo k národoveckému nepřátelství. Po pádu komunismu oživily významné veřejné osobnosti – zejména István Csurka a Sándor Csoóri – narativy o židovské politické dominanci a národní „jinakosti“, což naznačovalo, že antisemitismus zůstane součástí maďarské společnosti i nadále.

1939 – 1945

VÁLKA A GENOCIDA

V letech 1939 až 1945 se antisemitismus v Maďarsku prohloubil z pouhé diskriminace až v totální útok na židovskou existenci, což zásadně změnilo všechny aspekty každodenního života. To, co začalo zpřísňováním zákonných omezení, jako byly kvóty v zaměstnání, rasové definice a vyloučení z veřejného života, se rychle proměnilo v systém, jehož cílem bylo židovskou přítomnost zcela vymazat. Židovské rodiny zažívaly postupné zbavování práv, prostředků k obživě i důstojnosti: přišly o majetek, byl jim zakázán výkon povolání a náboženské instituce byly zneváženy. Pracovní oddíly násilně odtrhávaly manžely, syny a otce od rodin a vystavovaly je hladu, násilí a smrtelnému nebezpečí na východní frontě. Každodenní pohyb, společenské kontakty, a dokonce i samotné přežití podléhaly rasovým nařízením, která ze Židů udělala cizince ve vlastní zemi. S tím, jak se Maďarsko stále více sbližovalo s nacistickým Německem, se veřejná nenávist projevovala stále bezostyšněji a zvěsti o blížící se katastrofě pronikaly do židovských komunit dlouho před začátkem hromadných deportací.

Po německé okupaci v březnu 1944 se tato atmosféra strachu proměnila v nepřetržitou vlnu teroru. Židé byli během několika týdnů vyhnáni ze svých domovů, označeni žlutou hvězdou, nahnáni do přeplněných ghett a izolováni od nežidovské společnosti. Deportace do Osvětimi probíhaly s drtivou rychlostí a rodiny byly rozděleny již během několika hodin po příjezdu. Ti, kteří zůstali v Budapešti, snášeli brutalitu Strany Šípových křížů – veřejné popravy, hladovění v ghettu a masakry v nemocnicích i sirotčincích. Přežití se stalo otázkou úkrytů, spoléhání se na padělané doklady nebo vzácné pomoci ze strany diplomatů a zachránců, zatímco stát aktivně usiloval o likvidaci celého etnika. Do konce války proměnil antisemitismus Maďarsko v jedno z nejvražednějších míst holocaustu a zanechal po sobě téměř zcela zničený židovský svět.

PROZKOUMEJTE CELÉ DĚJINY

Ponořte se hlouběji do klíčových momentů, které formovaly antisemitismus a anticikanismus v Maďarsku.

Zobrazit časovou osu Maďarska

Prozkoumejte jinou zemi