Neformální vzdělávací nadace Uccu Roma vytváří dialog mezi romskými a neromskými komunitami v Maďarsku prostřednictvím neformálního vzdělávání, procházek městem vedených Romy a osobních setkání. Její práce propojuje romskou identitu, kulturu, místní paměť a žitou zkušenost s potřebou zpochybňovat dnešní anticikanismus a stereotypy.

Ekonomická transformace po roce 1989 toto vyloučení ještě umocnila. Deindustrializace a masová nezaměstnanost zasáhly romské komunity nejtvrději a prakticky zlikvidovaly omezenou sociální mobilitu, jíž Romové dosáhli za komunismu. Ačkoli následné vlády přijaly strategie pro začleňování Romů, jejich slabé vymáhání a politizace jakýkoli pokrok podkopávaly. Vzestup krajně pravicových stran po roce 2000 přenesl anticikanskou rétoriku do hlavního politického proudu. Polovojenské pochody ve vesnicích jako Gyöngyöspata a Devecser na počátku následujícího desetiletí terorizovaly romské obyvatele pod záminkou „obnovení pořádku“. Policie sice od té doby takovým pochodům brání a otevřené projevy anticikanismu na veřejnosti oslabily, situace však zůstává napjatá. Navzdory výrazným investicím do integračních programů (zejména do desegregace bydlení) a prokazatelnému růstu zaměstnanosti romských komunit od konce desátých let, politické síly protiromské nálady nadále zneužívají a přiživují. Segregace a diskriminace tak v maďarské společnosti stále přetrvávají.

Historické kořeny vyloučení

Přítomnost Romů v Maďarsku sahá do 15. století, jejich dějiny však byly poznamenány střídajícími se cykly kontroly, marginalizace a pronásledování. Habsburská éra (1526 – 1867) se vyznačovala především snahou o asimilaci, která usilovala o vymazání romské kultury a kočovného způsobu života. Tehdejší politika odrážela kombinaci represe a nuceného začleňování, což bylo ovlivněno rasově hygienickým a biologicko-asimilačním diskurzem, stejně jako společenským stigmatizováním Romů jako „pracovně neochotných“. V období rakousko-uherské monarchie (1867 – 1918) byli usazení Romové částečně integrováni. Ti, kteří nadále kočovali, však čelili hlubokým předsudkům a vyloučení, byli perzekvováni úřady a paušálně kriminalizováni. Ačkoli celostátní sčítání Romů z roku 1893 podrobně zmapovalo jejich situaci, žádná smysluplná integrační opatření po něm nenásledovala. Většina romských dětí navíc nedostávala pravidelné vzdělání, což sociální propast dále prohlubovalo.

V meziválečném období za režimu Miklóse Horthyho neexistovala žádná ucelená koncepce romské politiky. Romové byli vnímáni primárně jako sociální problém a otázka veřejného pořádku, přičemž na kočovné skupiny obyvatelstva nahlížely orgány vymahatelnosti práva čistě represivní optikou. Tehdejší legislativa institucionalizovala segregaci a nucené práce. Nacistická okupace v roce 1944 a kolaborace maďarských úřadů vyústily v Porajmos (romský holocaust), během něhož byly tisíce Romů popraveny, deportovány nebo zahynuly v praporech nucených prací a koncentračních táborech. Poválečná komunistická vláda sice nahradila otevřené pronásledování paternalistickou kontrolou, romští přeživší se však nedočkali reparací ani morálního uznání. Byli vyloučeni z pozemkových reforem, což je uvrhlo do trvalé chudoby. Státem řízená „modernizační“ politika vynucovala usazování v segregovaných a často nevyhovujících bytových koloniích na okrajích měst, přičemž Romy nadále definovala jako „sociální problém“. Vzdělávací a zaměstnanecké programy sice formálně cílily na integraci, v praxi však často posilovaly závislost na státu a vedly ke kulturní asimilaci. Navzdory oficiální rétorice solidarity tak romští občané zůstávali i nadále stigmatizováni a žili v hluboké chudobě.

Mezi asimilací a odporem

Maďarský přechod k demokracii po roce 1989 jasně odhaluje kontinuitu anticikanismu. Diskriminace ve školách i na trhu práce, rasové profilování ze strany policie a přetrvávající existence segregovaných osad ukazují, že tyto předsudky přesahují hranice jednotlivých politických ideologií. Od 90. let čelí romské komunity v Maďarsku opakovaným násilným útokům — od skinheadských razií až po koordinované neonacistické útoky zápalnými lahvemi a střelnými zbraněmi na romské domy, které vyvrcholily sérií rasistických vražd v letech 2008 – 2009. Pochody krajní pravice, včetně akce organizované stranou Jobbik v Devecseru v roce 2012, v první polovině desátých let šokovaly domácí i mezinárodní veřejnost. Přestože jim úřady později začaly bránit, plošná diskriminace včetně rasového profilování pokračovala dál, což jen potvrzuje hluboce zakořeněný anticikanismus a systémovou beztrestnost pachatelů. Úspěšný boj s anticikanismem v Maďarsku vyžaduje mnohem více než jen desegregaci a integrační politiku. Nezbytný je komplexní přístup k sociálnímu začleňování, uznání historické kontinuity tohoto vyloučení a uvědomění si jeho morálních dopadů na celou společnost. V posledních letech sice místní romské iniciativy a nevládní organizace začaly toto vytěsňování aktivně zpochybňovat, budovat advokační sítě a posilovat romské kulturní sebevědomí, celkové společenské klima však zůstává napjaté. Nenávistné projevy v online prostoru a politické hledání obětních beránků tak i nadále udržují atmosféru nepřátelství.

Misinformace a dezinformace

„Romové jsou ze své podstaty nebo biologicky předurčeni ke kriminalitě.“

Rasově podmíněný narativ, který považuje jevy spojené s chudobou a jejich viditelné projevy (drobné přestupky, neformální práce) za „důkaz“ vrozených sklonů ke kriminalitě. Dezinformace se šíří prostřednictvím virálních příspěvků o místních „incidentech“, účelově vybraných záběrů z bezpečnostních kamer a senzacechtivých titulků, které označují Romy za pachatele i v případech, kdy totožnost podezřelých není známa. Manipulace spočívá ve zkresleném zacházení se statistikami: v nepřiměřeném zobecňování jednotlivých případů, ignorování strukturálních příčin a používání kódovaných výrazů, jako jsou „nepřizpůsobiví“, s cílem normalizovat kolektivní obviňování.

„Romové nepracují nebo si dobrovolně volí závislost na sociálních dávkách.“

Tento narativ vykresluje sociální vyloučení jako osobní selhání namísto důsledku diskriminace. Misinformace se šíří prostřednictvím obsahu vyvolávajícího „pobouření daňových poplatníků“, účelově vybraných případů čerpání sociálních dávek a politických argumentů, které opomíjejí překážky na trhu práce, segregaci a diskriminaci ze strany zaměstnavatelů. Dezinformační účty posilují rozhořčení pomocí zavádějících srovnání („dostávají více než důchodci“),

často s využitím smyšlených údajů nebo snímků pravidel sociálních dávek vytržených z kontextu, čímž složitou problematiku veřejných politik proměňují v morální obvinění.

„Romové unášejí děti.“

Jde o přetrvávající fámu, jejíž kořeny sahají několik staletí do minulosti a která se opakovaně objevuje v obdobích lokálního napětí a rychle se šíří prostřednictvím komunitních skupin na Facebooku a hlasových zpráv na WhatsAppu. Jde o klasickou dezinformaci založenou na vyvolávání morální paniky: anonymní tvrzení, naléhavé výzvy typu „sdílejte, abyste ochránili ostatní“ a recyklovaná „varování“ z jiných měst či zemí. Klíčovým mechanismem je přenositelnost – jeden smyšlený příběh se stává šablonou, která je opakovaně sdílena s pozměněným názvem místa, čímž podněcuje

výhrůžky k samozvanému prosazování spravedlnosti a kolektivnímu trestání.

„Segregace je přirozená a je pro jejich vlastní dobro.“

Tento narativ vykresluje diskriminační praktiky ve vzdělávání a bydlení jako kulturní preference nebo „pragmatický“ způsob řešení situace. Šíří se prostřednictvím zdánlivě oficiálního jazyka – například výrazů jako „volba rodičů“, „speciální potřeby“ či „oddělené třídy, které jim pomohou dohnat ostatní“ – který zastírá nerovný přístup ke zdrojům a předpojaté hodnocení. Dezinformace zde funguje prostřednictvím eufemismů: z vysvětlení odstraňuje rasový aspekt, zatímco rasa nadále zůstává hlavním organizačním principem, čímž segregace působí jako neutrální a nevyhnutelná.

„Romové jsou cizinci, kteří se odmítají integrovat, a proto musí být vyloučeni ze společnosti.“

Jde o historický dezinformační rámec, který vykresluje Romy jako trvale cizí, kočovné a neslučitelné s „normální společností“. Šíří se prostřednictvím zjednodušujících příspěvků o historii, rétoriky stavějící „tradici proti civilizaci“ a příběhů o kriminalitě vytržených z kontextu. Manipulace spočívá v přehlížení rozmanitosti uvnitř romských komunit a v prezentování nucené asimilace – například nuceného usazování

a dohledu – jako benevolentní modernizace, přičemž oběti jsou obviňovány z újmy, která jim byla způsobena.

„Romové mají zvláštní privilegia a ochranu, které ‚běžní lidé‘ nemají.“

Tento narativ založený na pocitu křivdy hovoří o „obrácené diskriminaci“ pokaždé, když se diskutuje o prosazování opatření proti diskriminaci. Mezi dezinformační taktiky patří zkreslené citování zákonů o rovném zacházení, nadsazování údajů o financování a prezentování cílených inkluzivních programů jako odměny za špatné chování. Zvláště dobře se tento narativ šíří během voleb prostřednictvím krátkých videí, pobuřujících popisků a smyšlených údajů o veřejných výdajích.

Výsledkem je oslabování veřejných politik prostřednictvím vyvolávání pocitu křivdy, kdy jsou opatření na podporu rovnosti vykreslována jako údajná forma korupce.

„Romské osady jsou kriminálními zónami, což ospravedlňuje kolektivní trestání.“

Tento narativ vykresluje celé čtvrti jako nelegitimní a jejich obyvatele jako spoluviníky. Šíří se prostřednictvím místního zpravodajství založeného na vyvolávání strachu, dramatických fotografií „před a po“ a výzev k raziím a vystěhovávání jako řešení problému. Mezi dezinformační postupy patří zamlčování klíčového kontextu – nuceného přesídlování, diskriminace na trhu s bydlením či zanedbávání ze strany samospráv – a zdůrazňování problémů a nepořádku při současném přehlížení pozitivních místních iniciativ.

Tento narativ legitimizuje nadměrné policejní zásahy, nucené vysídlování a odpírání služeb.

„Romové jsou špinaví a šíří nemoci.“

Dehumanizující stereotyp, který se znovu objevuje během zdravotních krizí a lokálních konfliktů souvisejících s bydlením. Dezinformace se šíří prostřednictvím fotografií vytržených z kontextu, zesměšňujících videí a tvrzení o „zdravotním riziku“, která ignorují skutečný stav infrastruktury – přelidněnost, nedostatečný přístup k základním službám a nedostatečné investice ze strany samospráv. Manipulace spočívá v morálním převrácení příčin a následků: strukturální znevýhodnění je prezentováno jako důkaz údajné vrozené méněcennosti, což je následně využíváno k ospravedlnění dalšího vylučování a odpírání služeb.

PROZKOUMEJTE DĚJINY ANTICIKANISMU V MAĎARSKU

2004 – 2024

VSTUP DO EU A ČLENSTVÍ

V letech 2004 až 2024 zažilo Maďarsko zakořenění anticikanismu a jeho pronikání do hlavního proudu politické, institucionální i společenské sféry. Vstup do Evropské unie sice přinesl nové právní rámce a finanční prostředky na začleňování Romů, tyto snahy však podkopávala chabá implementace opatření, segregace ve školství a bydlení, korupce a stále nepřátelštější politické klima. Krajně pravicové strany a hnutí — nejprve Jobbik se svými polovojenskými (vigilantskými) skupinami, jako byla Maďarská garda, a od roku 2018 pak strana Mi Hazánk — normalizovaly anticikanskou rétoriku. Popularizovaly pojem „cikánská kriminalita“ a pořádaly zastrašující pochody v romských osadách. Jejich narativy se rychle šířily prostřednictvím internetových platforem, například webu Kuruc.info, a získávaly na síle i kvůli postupům místních samospráv a policejním praktikám, které Romy paušálně označovaly za hrozbu pro veřejný pořádek. Sériové vraždy v letech 2008 – 2009 pak plně odhalily extrémní zranitelnost této komunity a systémová selhání orgánů činných v trestním řízení, jejichž počáteční chybná kvalifikace útoků odrážela hluboce zakořeněné institucionální předsudky.

Během celého tohoto období se anticikanismus prolínal s reformami veřejné správy, nekoncepčními antidiskriminačními politikami, politickými, ekonomickými a sociálními krizemi i se stále polarizovanější veřejnou debatou. Zatímco oficiální národní strategie hovořily o inkluzi, ostře sledovaná politická prohlášení, selektivní uplatňování práva a laxní reakce úřadů na mobilizaci krajní pravice často jen posilovaly stigma a kolektivní vinu. Prohlubující se chudoba, prostorové (rezidenční) vyloučení a přetrvávající zastrašování ze strany extremistických bojůvek udržovaly mnohé romské komunity v trvalé nejistotě a nedůvěře vůči státním institucím. Tyto tendence, spolu s opakovaným selháním státu při trestání nenávistných projevů a násilí, upevnily anticikanismus jako strukturální rys veřejného života až do dvacátých let 21. století — a to i navzdory rostoucím pracovním příležitostem, které přinesl hospodářský rozvoj ve druhé polovině desátých let.

1989 – 2004

DEMOKRATIZACE A TRANSFORMACE

V letech 1989 až 2004 čelili Romové v Maďarsku prohlubujícímu se anticikanismu, neboť kolaps státního socialismu přinesl masovou nezaměstnanost, ztrátu jistoty bydlení a prudký nárůst chudoby. Romská populace byla nepoměrně silněji zasažena deindustrializací a rozpadem sociální záchranné sítě, zatímco diskriminace na trhu práce, v oblasti bydlení i v přístupu k veřejným službám neustále sílila. Segregace ve školství se rozšiřovala v důsledku rozhodnutí místních samospráv, zakládání soukromých škol a vytváření neformálních bariér, což jen upevňovalo dlouhodobé znevýhodnění Romů ve vzdělávání. Rasové profilování ze strany policie a každodenní diskriminace zůstávaly běžnou praxí. Navzdory fungování nových demokratických institucí navíc orgány činné v trestním řízení rasové motivy násilných útoků často bagatelizovaly nebo zcela ignorovaly. Průzkumy veřejného mínění v tomto období stabilně vykazovaly vysokou míru anticikanských předsudků, které sociální vyloučení Romů dále prohlubovaly.

Současně s tím sílily krajně pravicové skupiny a skinheadské sítě, které fyzicky útočily na romské rodiny a celé čtvrti. Orgány vymáhání práva a justice přitom nedokázaly Romům zajistit bezpečí ani spravedlnost. Také političtí aktéři stále častěji sahali k zastřené či zcela otevřené anticikanské rétorice. Tento vývoj vyvrcholil vznikem strany Jobbik, která začala masově popularizovat narativ o „cikánské kriminalitě“ a normalizovala etnické hledání obětních beránků. Ačkoli zákon o právech menšin z roku 1993 a zákon o rovném zacházení z roku 2003 zavedly oficiální právní ochranu, jejich implementace byla chabá a vymáhání práv nekonzistentní. Vstup do Evropské unie sice přinesl nová očekávání spojená se začleňováním Romů, avšak hluboce zakořeněná segregace, diskriminační postupy místních samospráv, zneužívání unijních fondů určených na romskou inkluzi a sílící extremistické narativy způsobily, že strukturální anticikanismus formoval romskou realitu po celé toto období.

Photo: FORTEPAN / Urbán Tamás, CC BY-SA 3.0. No changes made.

1945 – 1989

AUTORITÁŘSTVÍ A DOHLED

V letech 1945 až 1989 žili Romové v Maďarsku v režimu, který sice oficiálně hlásal rovnost, ale zároveň reprodukoval hluboký strukturální anticikanismus. Ačkoli byli prezentováni jako příjemci výhod socialistické modernizace, stát na ně nahlížel jako na populaci, kterou je třeba neustále řídit, napravovat a asimilovat. Veřejnozdravotní kampaně, nucená hygiena a karantény je vykreslovaly jako nositele nemocí, zatímco takzvané „černé občanské průkazy“, přesídlovací programy a policejní registry je stigmatizovaly jako vykořeněné či delikventní jedince. Pod záminkou sociální integrace a rozvoje byli Romové nuceni vzdát se své kultury, tradičních profesí i způsobu života. Úřady systematicky zakazovaly tradiční romská řemesla a činnosti, jako byl obchod s koňmi, prodej koberců či kočovná povolání. Tyto dřívější způsoby obživy klasifikovaly jako trestné činy nebo příživnictví, aby Romy přinutily k průmyslové práci a zlikvidovaly jejich ekonomickou nezávislost. Podobné praktiky posilovaly dlouhodobé stereotypy a umožňovaly režimu ospravedlňovat invazivní kontrolu namísto toho, aby rozšiřoval práva Romů nebo řešil jejich materiální deprivaci.

Základním kamenem oficiální politiky se stala nucená asimilace, nikoli inkluze. Usnesení tehdy vládnoucí Maďarské socialistické dělnické strany (MSZMP) z roku 1961 odepřelo Romům status národní menšiny. To vedlo k likvidaci jejich kulturních institucí a legitimizovalo snahy rozbíjet romské osady a rozptylovat rodiny. Opatření v oblasti zaměstnanosti a školství směřovala Romy do nejhůře placených průmyslových profesí a děti posílala do segregovaných nebo zvláštních tříd, čímž upevňovala sociální rigiditu. Stát navíc romské děti stále častěji odebíral do ústavní péče, aby si vynutil jejich integraci do „socialistické společnosti“. Policie rozvíjela paralelní systémy dohledu a pracovala s „cikánskou kriminalitou“ jako s běžnou etnickou kategorií, přičemž většina společnosti tyto narativy přejímala a dále šířila. Na konci socialistické éry tak Romové patřili k nejvíce marginalizovaným komunitám v Maďarsku. Tuto hlubokou nerovnost následně obnažil vzestup extremistického násilí v transformačních letech po roce 1989, který ukázal, jak pevně byl anticikanismus vetkán do státních struktur, společenských institucí i každodenního veřejného života.

1939 – 1945

VÁLKA A GENOCIDA

V letech 1939 – 1945 přerostl anticikanismus v Maďarsku v systém rasového pronásledování. Tento vývoj formovaly nejprve politické kroky Horthyho éry, jako byly policejní „cikánské razie“ zaměřené na kontrolu a nucené usazování kočovných Romů, a později německá okupace spolu s terorem režimu Šípových křížů. Romové byli stále častěji vnímáni jako populace, kterou je nutné neustále sledovat, kontrolovat a trestat. Snímání otisků prstů do speciálních registrů, rasově motivované policejní postupy a rozšiřující se povinnost nucených prací stavěly Romy do pozice inherentně podezřelých osob. Územní anexe navíc dostaly pod správu maďarského státu desítky tisíc dalších Romů, které tamní aparát pokládal za sociálně nežádoucí. Propaganda vykreslující Romy jako kriminální živly či válečnou přítěž normalizovala diskriminační dohled a připravila půdu pro masové zatýkání, vyvlastňování majetku a otevřené násilí.

Po nacistické okupaci v březnu 1944 se pronásledování proměnilo v organizovanou likvidaci. Romské komunity byly shromažďovány na nucené práce, hnány pěšky na sběrná místa nebo drženy v přeplněných internačních táborech — například v pevnosti Csillagerőd v Komárnu, kde byly hlad, nemoci a svévolné zabíjení na denním pořádku. Mnozí byli deportováni do koncentračních táborů, včetně Dachau a Ravensbrücku, kde byly romské ženy a dívky vystaveny pseudolékařským experimentům. Další oběti zahynuly při místních masakrech v obcích Doboz a Jászkarajenő nebo na venkově během běsnění Šípových křížů. Ačkoli Porajmos (romský holocaust) nebyl v Maďarsku byrokraticky tak systematický jako genocida Židů, vyžádal si tisíce romských životů, rozvrátil celé komunity a stal se jedním z nejbrutálnějších projevů rasové perzekuce v moderních maďarských dějinách.

Attribution: Image 5 (Page 257) from *A lágerek népe – Névtelen romák holokausztja*, Janus Pannonius Múzeum, Pécs, 2014

Prozkoumejte celé dějiny

Ponořte se hlouběji do klíčových momentů, které formovaly antisemitismus a anticikanismus v Maďarsku.

Zobrazit časovou osu Maďarska

Prozkoumejte jinou zemi