Antisemitismus

Židovská menšina je v České republice relativně málopočetná; o jejím přesném vymezení a počtu, ať již na náboženském či národnostním základě, se vedou odborné debaty. Menšina má zaručenu řadu práv a svobod odpovídajících evropským standardům. Antisemitismus v současné České republice je obecně méně rozšířený než v jiných částech střední a východní Evropy, nicméně i nadále představuje latentní bezpečnostní hrozbu.

Zčásti navazuje na dlouhodobé tradice různých forem antisemitismu v prostoru českých zemí, zčásti přejímá soudobé narativy z globálního prostředí. Vedle historických proudů všeslovansky zaměřeného antisemitismu, neonacistických uskupení a individuí a dědictví komunistického antisionismu (který většinou pouze maskoval antisemitské stereotypy) se v posledních dekádách projevuje i vzestup islamistického antisemitismu a antisionismu tzv. „nové levice“ (který ovšem často obsahuje i více či méně skryté antisemitské postoje). K nárůstu antisemitských vyjádření výrazně napomohl internet a nástup nových sociálních sítí, což akcelerovalo v době pandemie Covidu-19 (ta byla spojená s různými antisemitskými konspiračními teoriemi, např. o finančních ziscích z očkování). Od října 2023 pak dominuje při formulaci antisemitských narativů vztah ke konfliktu mezi Izraelem a jeho nepřáteli. Nenávist k Izraeli je transformována i do útoků na židovskou komunitu v České republice.

Antisemitské projevy lze identifikovat především v šíření nenávistných vyjádření a konspiračních teorií na internetu. Nicméně z on-line prostoru přicházejí i násilné výhružky a odehrává se zde plánování antisemitských akcí ve fyzickém světě. Mimo on-line sféru také převažují verbální výpady a psaní antisemitských nápisů a nálepek, případně symbolické poškozování židovských objektů. Objevily se však i případy plánování a pokusů o závažné útoky proti majetku i proti lidem. Nebezpečí zvyšuje i transnacionální provázanost antisemitské scény, což se opět výrazně projevuje v digitalizovaném prostředí, ale má dopady i ve fyzickém světě v České republice i v zahraničí.

Terezín je klíčovým místem paměti holocaustu ve střední Evropě. Původně pevnostní město se během druhé světové války stalo ghettem a tranzitním táborem, kde byli vězněni a odkud byli deportováni Židé z celého regionu. Video reflektuje význam paměti, vzdělávání a historické pravdy. Skrze prostory Terezína, archivních materiálů a vzdělávacích návštěv ukazuje, jak dějiny antisemitismu zůstávají propojené se současností — zejména tváří v tvář popírání, překrucování a současným formám nenávisti.

HISTORICKÉ ZÁKLADY A POVÁLEČNÉ KONTROVERZE

Židovské dějiny na území českých zemí mají více než tisíciletou tradici. Neodmyslitelně spoluvytvářely charakter regionu. Zejména v Praze vzniklo jedno z nejvlivnějších židovských center Evropy. Židovské obyvatelstvo však čelilo v různých obdobích ve větší či menší míře i vyloučení, diskriminaci a občasné brutální eskalaci násilí proti němu. Na tradiční spíše nábožensky odůvodňované formy antisemitismu navázaly od konce 19. století i nové formy, vázané na vzestup českého i německého nacionalismu (tyto nacionalismy přitom byly vzájemně vůči sobě nepřátelské, v Židech však identifikovali společného nepřítele). I když za první československé republiky v letech 1918–1938 měla židovská a sionistická uskupení relativně silnou politickou podporou, viditelné a nenávistné bylo i antisemitské spektrum.

Antisemitské tendence začaly sílit v tzv. druhé republice na přelomu let 1938–1939 a projevily se i v obsazených pohraničních územích (např. při tzv. křišťálové noci v listopadu 1938 v Sudetech). K tragické eskalaci došlo po okupaci českých zemí v roce 1939. V Protektorátu Čechy a Morava a v okupovaném pohraničí byli Židé systematicky zbavováni práv, vyvlastňováni, deportováni a vražděni. Výraznou roli sehrál Terezín. V tamní pevnosti vzniklo ghetto, přes které byli židé posíláni do vyhlazovacích táborů, mnoho jich však zahynulo i přímo v Terezíně. Nacisté se neštítili inscenovat pro účely propagandy údajně šťastný život Židů v tomto ghettu. V průběhu války bylo vyhlazeno kolem 80 000 Židů z českých zemí (údaje se však liší), další tisíce emigrovaly těsně před válkou nebo během ní. Velká vlna vystěhovalectví do Izraele následovala po válce. Tím došlo ke zcela zásadní proměně židovské přítomnosti, kdy se demograficky a kulturně stala tato menšina mnohem méně viditelnou než doposud.

Přitom i po roce 1945 čelili Židé, včetně navrátivších se z koncentračních táborů, různým předsudkům a neochotě vrátit jim arizovaný majetek. Naštěstí však v té době nedošlo k protižidovským pogromům jako v některých jiných zemích střední a východní Evropy. Dočasná pomoc Izraeli při a po jeho vzniku ze strany Československa nepřinesla dlouhodobé zlepšení. Po převzetí moci komunisty v roce 1948 bylo využíváno k šíření antisemitismu rétoriky, která navenek pracovala s antisionistickými narativy. To se opakovalo i v kampaních po roce 1967, kdy došlo i k přerušení diplomatických vztahů Československa a Izraele. Specifická politika paměti ve vztahu k holocaustu selektivně zdůrazňovala roli komunistického antifašismu a opomíjela širší kontext židovského holocaustu. Je však skutečností, že proti otevřeně antisemitským výpadům, například ze strany mladých neonacistických part, režim „reálného socialismu“ zasahoval (byť se snažil svalit vinu za takové postoje mládeže na vlivy ze Západu).

PAMĚŤ, ODPOVĚDNOST A DEMOKRATICKÁ ODOLNOST

Po pádu komunismu v roce 1989 se otevřela možnost pro nový rozvoj židovské menšiny a pro připomínání židovských dějin a kultury v českých zemích. Velká část politické reprezentace podporovala a podporuje vztahy s Izraelem i práva židovské menšiny v České republice, včetně majetkových restitucí židovských organizací. Mezi veřejností, včetně mládeže, se objevují i projevy filosemitismu.

Nicméně svobodné prostředí umožnilo i vzestup antisemitismu, který byl v devadesátých letech spojen hlavně s konspiračními kruhy kolem antisemitských periodik a neonacistickými i neofašistickými skinheady. Později nabyl sofistikovanějších forem. Na českém území se projevuje i globální islamistický antisemitismus a antisemitismus „nové levice“.

Boj proti antisemitismu je důležitou součástí budování odolné demokracie. Židovská menšina – byť nepočetná – se sama intenzivně podílí na ochraně vlastních práv a důstojného života. K němu patří i historická paměť, včetně úcty k obětem a přeživším holocaustu. Různé aspekty rozpracovává vládní Strategie boje proti antisemitismu v České republice na roky 2025 – 2030.

PROZKOUMEJTE HISTORII ANTISEMITISMU V ČESKÉ REPUBLICE

2004 – 2024

VSTUP DO EU A ČLENSTVÍ

Po vstupu České republiky do Evropské unie v roce 2004 se antisemitismus nadále vyvíjel v rámci stále provázanějšího a digitalizovaného prostředí. Zatímco otevřená neonacistická mobilizace dosáhla vrcholu na konci první dekády 21. století a na počátku druhé dekády, toto období se vyznačovalo spíše přizpůsobením a diverzifikací antisemitských projevů než jejich úpadkem. Organizované krajně pravicové sítě se staly sofistikovanějšími ve své koordinaci, pořádaly symbolické akce a demonstrace – často zaměřené na židovský majetek – a zároveň udržovaly nadnárodní vazby se skupinami podobného smýšlení v celé Evropě i mimo ni.

Zároveň se antisemitismus rozšířil za hranice tradičních neonacistických subkultur do nových ideologických a komunikačních prostorů. Islamistické extremistické narativy, byť v porovnání se západní Evropou omezené co do rozsahu, se objevovaly vedle konspiračních teorií krajní pravice, zejména v online prostředí. V průběhu 2010. let a na počátku 2020. let se antisemitský diskurs stále více prolínal s reakcemi na současné krize – včetně migrace, pandemie COVID-19 a války na Ukrajině – a začleňoval starší klišé do nových politických narativů. V tomto období došlo také k výraznému nárůstu radikalizace v online prostředí, zejména mezi mladšími jedinci, což přispělo jak k šíření antisemitské propagandy, tak k vzniku izolovaných nebo malých skupinových spiknutí zahrnujících násilí. Navzdory zásahům orgánů činných v trestním řízení přetrvával antisemitismus jako proměnlivý a přizpůsobivý jev, schopný přecházet mezi ideologickými, sociálními a technologickými kontexty. Již od doby eskalace konfliktů v první a druhé dekádě 21. století se objevovaly prvky antisemitismu maskované za anti-sionismus ve vztahu k ozbrojeným konfliktům na Blízkém východě. To pak eskalovala po událostech ze 7. 10. 2023 a následné izraelské odvetě.

1989 – 2004

DEMOKRATIZACE A TRANSFORMACE

Pád komunistického režimu v roce 1989 proměnil politické i sociální prostředí Československa, odstranil státní kontrolu nad svobodou projevu a znovu zavedl pluralismus do veřejného života. V tomto nově otevřeném prostředí se antisemitismus znovu objevil nikoli jako státní politika, ale jako roztříštěný a decentralizovaný jev, projevující se prostřednictvím extremistických subkultur, konspiračních médií a sporadických násilných činů. Zatímco oficiální státní politika židovské komunity obecně podporovala a byly obnoveny diplomatické vztahy s Izraelem, část společnosti reagovala negativně a opírala se o starší antisemitské stereotypy i nově importované ideologické vlivy.

V průběhu 90. let byl antisemitismus šířen především krajně pravicovými sítěmi a subkulturními hnutími, zejména neonacistickými skupinami skinheadů, které kombinovaly historické odkazy na nacistické období se současnými konspiračními narativy, jako je takzvaná „sionistická okupační vláda“. V tomto období došlo k rozmachu antisemitských tištěných médií, fanzinů a rané online propagandy, spolu s fyzickými útoky na židovské osoby, modlitebny a hřbitovy. Zároveň se antisemitský diskurs stále více propojoval s jinými formami nenávisti, zejména s rasismem namířeným proti Romům a narativy spojenými s izraelsko-palestinským konfliktem. Ačkoli orgány činné v trestním řízení a soudy občas reagovaly trestním stíháním, přetrvávání incidentů dokládalo trvalou přítomnost antisemitismu jako latentního, ale mobilizovatelného prvku v některých částech české společnosti, který se přizpůsoboval novým politickým svobodám a komunikačním kanálům v postkomunistické éře.

1945 – 1989

AUTORITÁŘSTVÍ A SLEDOVÁNÍ

Porážka nacismu neznamenala konec antisemitismu v českých zemích (tehdy ještě součást Československa). Židovští přeživší, kteří se po roce 1945 vraceli, se často setkávali s byrokratickými překážkami, společenskou nevraživostí a obnovenou nespravedlností, zejména při snahách o navrácení zabaveného majetku. Ačkoli poválečné dekrety formálně zrušily vyvlastnění z nacistické éry, jejich provádění často zvýhodňovalo válečné okupanty, zatímco někteří úředníci obviňovali Židy z kolaborace, aby ospravedlnili zadržení majetku. Veřejné incidenty na konci 40. let – včetně antisemitského nepřátelství na veřejných akcích a sebevraždy válečného veterána Ejsika Weisse v důsledku nepřátelské politické rétoriky – ukázaly, že antisemitismus přetrvával pod povrchem rétoriky antifašistické obnovy, a to i bezprostředně po genocidě.

Po převzetí moci komunisty v roce 1948 byl antisemitismus spíše přetvořen než odstraněn. Otevřená nepřátelství ustoupila státem vedenému „antisionismu“, který vykresloval židovskou identitu jako politicky podezřelou a spojoval ji se zahraničním vlivem. Sionistické organizace byly rozpuštěny, židovští občané byli sledováni v rámci dlouhodobých programů dohledu a antisemitské stereotypy se objevovaly v inscenovaných procesech, propagandě a diplomatických konfliktech. Anonymní výhrůžky, vandalismus na hřbitovech a vznik neonacistických mládežnických skupin v 80. letech odhalily, jak antisemitismus přetrvával jak ve státních strukturách, tak na okraji společnosti. Do roku 1989 byl židovský život na českém území hluboce formován desetiletími umlčování, podezíravosti a selektivní paměti – což ilustruje, jak může antisemitismus přetrvávat prostřednictvím byrokratické praxe a ideologického zkreslení i ve státě, který se definoval jako antifašistický.

Source: Terezínská štafeta / commons.wikimedia.org, CC BY-SA 3.0

1939 – 1945

VÁLKA A GENOCIDA

Nacistická okupace Čech a Moravy v březnu 1939 vystavila židovské obyvatelstvo plné síle německé rasové legislativy. Nově vytvořený Protektorát se stal laboratoří pro uplatňování norimberských zákonů za hranicemi Německa: Židé byli zbaveni občanských práv, registrováni a označeni, vyloučeni z hospodářského života, vykázáni z veřejných prostor a podrobeni eskalujícím omezením pohybu, pobytu a obživy. Arizace připravila o majetek desítky tisíc lidí, zatímco „emigrační“ úřady nutily rodiny, aby se vzdaly majetku předtím, než byly vyhnány. Tato opatření, prováděná společně německými úřady a podřízenými institucemi Protektorátu, vytvořila sociální prostředí, v němž se antisemitismus stal normou a židovská přítomnost byla považována za problém, který je třeba řešit, kontrolovat a nakonec odstranit.

Od konce roku 1941 se antisemitská politika proměnila v organizovanou likvidaci. První deportace do ghett v Łódźi a Minsku znamenaly přechod k systematickému odstraňování. Terezín – zřízený jako ghetto i tranzitní tábor – se stal ústředním mechanismem nacistického pronásledování na českých územích, kombinujícím hlad, nemoci a brutální přeplněnost s neustálými transporty do vyhlazovacích táborů. Více než třicet tisíc Židů zemřelo uvnitř zdí Terezína; další desítky tisíc byly deportovány do Treblinky, Osvětimi-Březinky a dalších koncentračních táborů a ghett na východě. I když genocida pokračovala, Terezín byl cynicky využíván k propagandě a mezinárodním pozorovatelům předváděl inscenovanou fasádu „humánního“ zacházení. V posledních měsících války utrpení prohloubily evakuační transporty, nové deportace Židů ze smíšených manželství a epidemie tyfu. Když Rudá armáda 8. května 1945 osvobodila Terezín, byly židovské komunity v Čechách a na Moravě téměř zcela zničeny – staly se oběťmi systému, který spojoval právní diskriminaci, ekonomické drancování, nucenou segregaci a industrializované vraždění do jediného, neúprosného programu antisemitského pronásledování.