Haver vytváří dialog mezi židovskou a nežidovskou mládeží v Maďarsku prostřednictvím neformálního vzdělávání a vrstevnických rozhovorů. Jeho práce pomáhá zpochybňovat antisemitské stereotypy, otevírat prostor pro diskuzi a zviditelňovat židovskou identitu i současný život v tamním vzdělávacím prostředí.

Ačkoliv jsou fyzické incidenty – jako je vandalismus na židovských hřbitovech a budovách nebo obtěžování jednotlivců – spíše vzácné, lze Maďarsko považovat za zemi pro Židy bezpečnou. Antisemitské nenávistné projevy jsou však poměrně běžné. Objevují se zejména v online prostoru ve formě šifer a skrytých narážek (například jako výhrůžky židovským organizacím) a také v rétorice politických aktérů, kteří využívají konspirační teorie. Tyto antisemitské narativy navíc zesilují digitální dezinformace a polarizace veřejné debaty, především kolem témat migrace, mezinárodních financí a kulturního liberalismu. Průzkumy Nadace pro akci a ochranu (TEV) ukazují, že antisemitské názory stále zastává více než pětina Maďarů. To představuje jednu z nejvyšších hodnot v EU a dokládá, jak křehký tento pokrok je, a to i navzdory formální právní ochraně.

Od pronásledování k manipulaci: historické kontinuity

Moderní maďarský antisemitismus má hluboké politické kořeny sahající do druhé poloviny 19. století a jeho vyvrcholením byl katastrofální zlom v podobě holocaustu. Na počátku druhé světové války žila v Maďarsku jedna z největších a nejintegrovanějších židovských komunit ve střední Evropě — přibližně 825 000 lidí, včetně konvertitů a osob ze smíšených manželství. Za autoritářského režimu Miklóse Horthyho, který byl spojencem nacistického Německa, definovaly „židovské zákony“ přijímané od roku 1938 Židy na základě původu a vylučovaly je z veřejné správy i svobodných povolání. Po německé okupaci v březnu 1944 pronásledování ještě urychlila kolaborantská Strana Šípových křížů: během pouhých osmi týdnů bylo do vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka deportováno více než 400 000 maďarských Židů, zatímco další tisíce byly popraveny přímo na březích Dunaje v Budapešti. Do konce války byly zavražděny téměř tři čtvrtiny předválečné židovské populace v zemi — přibližně 565 000 lidí.

Po roce 1945, a zejména po upevnění komunistické moci v roce 1949, nastalo pro židovský život paradoxní období, které v sobě spojovalo ochranu i potlačování. Stát sice otevřený antisemitismus zakázal, zároveň však zlikvidoval židovskou politickou a kulturní autonomii. Veřejná debata o paměti holocaustu byla tabuizována, restituce majetku byly minimální a přeživší čelili tichému nepřátelství většinové společnosti, která se snažila na minulost zapomenout.

Maďarské povstání v roce 1956 sice krátce otevřelo veřejný prostor, po jeho krvavém potlačení sovětskými vojsky se však represe opět vyostřily. Stát sice toleroval omezenou náboženskou činnost, synagogy se však vyprazdňovaly, protože mladší generace procházely sekularizací nebo emigrovaly — zejména po roce 1956 a následně v 70. letech. Za režimu Jánose Kádára se Maďarsko stalo jedním z nejliberálnějších komunistických států, což umožnilo skromné oživení židovského života. Přesto šestidenní válka v roce 1967 a následná sovětská protisionistická rétorika znovu vyvolaly vlnu podezíravosti vůči židovským intelektuálům a představitelům komunit.

Návrat potlačeného

Demokratizace v roce 1989 sice znovu otevřela prostor pro obnovu židovského života, přinesla však s sebou i extremistické narativy. Krajně pravicové strany jako MIÉP, později Jobbik a posléze Mi Hazánk Mozgalom, stejně jako radikální skupiny a média blízká nacionalistickým hnutím, začaly oživovat antisemitské motivy. Tento trend zesílil zejména během finanční krize v letech 2008 – 2010 a během uprchlické krize v roce 2015. Od roku 2015 využívají antisemitské konspirační teorie také vládní protiimigrační kampaně. V první polovině desátých let 21. století vyvolala mezinárodní obavy snaha o veřejnou rehabilitaci válečných osobností spojených s antisemitskou politikou — například regenta Horthyho — a také zlehčování podílu Maďarska na holocaustu.

Navzdory právní ochraně náboženských komunit v Maďarsku je současný antisemitismus charakteristický latentními předsudky a vytvářením dojmu „cizorodosti“. Židovské organizace, pedagogové a paměťové instituce — například budapešťské Pamětní centrum holocaustu — tak musí neustále bránit historickou pravdu před pokusy o její překrucování a relativizaci. Maďarská zkušenost jasně ukazuje, že antisemitismus není pouhým pozůstatkem minulosti, ale stále se vracející zkouškou demokratické odolnosti společnosti.

MISINFORMACE A DEZINFORMACE

„Židé tajně ovládají vlády, banky a média.“

Klasický konspirační narativ, nově rámovaný jako působení „globálních elit“ nebo „skrytých sítí“, který se často šíří prostřednictvím memů, videí influencerů a příspěvků ve stylu „sledujte tok peněz“. Dezinformační účty spojují vzájemně nesouvisející fakta do jediného údajného spiknutí a naznačují, že Židé jsou koordinační silou stojící za demokracií, kapitalismem, migrací nebo „EU“. Antisemitismus se tak maskuje kódovaným jazykem

(„bankéři“, „Soros“, „Rothschildové“), což ztěžuje moderování takového obsahu, přičemž základní logika hledání obětního beránka zůstává stejná.

„Sionisté řídí ‚stínovou vládu‘ a je třeba se jim postavit.“

Tento extremistický stereotyp vykresluje demokratické instituce jako ovládané Židy a násilí prezentuje jako „sebeobranu“. Šíří se na okrajových internetových fórech a prostřednictvím řetězců příspěvků sdílených napříč platformami, odkud následně proniká zpět do mainstreamového prostoru v podobě ironického slangu nebo „antiglobalistického“ obsahu. Mezi dezinformační taktiky patří selektivně vybrané snímky obrazovky, falešné „uniklé“ dokumenty a nesprávně označené symboly, které mají vyvolat dojem existence tajných

židovských řídicích struktur – a proměnit tak politický hněv v antisemitský světonázor.

„‚Protokoly‘ dokazují existenci židovského plánu na ovládnutí světa.“

Známý antisemitský podvrh s názvem „Protokoly sionských mudrců“, který přispěl k vzestupu antisemitismu v nacistickém Německu a carském Rusku, je často nově prezentován jako „zamlčovaná historie“ a šířen prostřednictvím PDF dokumentů, videí s titulky a shrnutí ve formě internetových vláken. Dezinformační komunity vydávají údajnou cenzuru za důkaz pravdivosti tohoto textu a následně jej propojují se současnými událostmi, jako jsou války, vývoj na trzích či pandemie.

Manipulace spočívá v prezentování zfalšovaného dokumentu jako autentického důkazu a ve využívání jeho narativu jako šablony, podle níž je jakákoli krize interpretována jako událost řízená Židy.

„Židé jsou loajálnější vůči Izraeli než vůči své vlastní zemi.“

Tento narativ vykresluje občanskou angažovanost Židů jako podezřelou a často se objevuje v souvislosti s eskalací konfliktů na Blízkém východě. Šíří se prostřednictvím rétoriky o „bezpečnosti“, zpochybňování loajality a narážek na dvojí občanství či „zahraniční vliv“. Mezi techniky šíření misinformací patří účelový výběr jednotlivých vyjádření Židů a jejich následné zobecňování na všechny Židy. Jde o rétorický postup, který běžnou názorovou a občanskou pluralitu mění ve „zradu“, čímž legitimizuje vylučování Židů z veřejného života a jejich obtěžování.

Popírání a relativizace holokaustu

Obsah popírající holokaust – tedy tvrzení, že holokaust je zveličený, vymyšlený nebo že jde „jen o spory o interpretaci dějin“ – se šíří prostřednictvím videí, která jej údajně „vyvracejí“, falešných statistik a nesprávně použitých archivních záběrů či fotografií. Často jej doprovázejí tvrzení, že připomínání holokaustu je nástrojem židovské moci. Mezi dezinformační techniky patří vytrhávání výroků historiků z kontextu, nesprávné překládání dokumentů a prezentování okrajového „výzkumu“ jako legitimní odborné debaty. I když jsou taková tvrzení formulována jako „otázky“,

jejich cílem je narušit společný základ ověřitelných faktů a normalizovat antisemitské nepřátelství zpochybňováním židovského traumatu.

Krvavá pověra: „Židé ubližují dětem nebo obchodují s lidskými orgány.“

Středověký antisemitský stereotyp je aktualizován do podoby tvrzení o únosových sítích, krádežích orgánů či rituálním ubližování a dnes se šíří prostřednictvím senzacechtivých „varovných“ příspěvků a zmanipulovaných fotografií. Dezinformační účty využívají mechanismy morální paniky: naléhavý jazyk, anonymní „zasvěcené zdroje“ a výzvy k „ochraně dětí“. Některé narativy obvinění zdánlivě oddělují od Židů tím, že namísto nich hovoří o „sionistech“ či „globalistech“, zároveň však zachovávají stejné tvrzení o údajně vrozené vražedné povaze Židů.

Heuristika „Izraelci jsou nacisté“

Navenek se tento narativ jeví jako politický komentář, jako dezinformace však funguje tehdy, když slouží jako zkratka pro označování Židů za obětní beránky nebo redukuje historii na provokativní přirovnání, které popírá židovské sebepojetí a zastírá nacistickou genocidu. Šíří se prostřednictvím virálních srovnávacích obrázků a sloganovitých tvrzení o morální rovnocennosti, často v obdobích eskalace konfliktů. Klíčovým mechanismem je „únos rámce“ („frame hijacking“), tedy využívání jazyka spojeného s holokaustem k delegitimizaci židovské identity a bezpečnosti židovské komunity, nikoli k analýze konkrétních politik.

„Židé vytvářejí krize nebo z nich profitují, aby přetvářeli společnost.“

Flexibilní konspirační rámec, v němž se jakýkoli společenský či ekonomický otřes – například pandemie COVID-19, války nebo migrace – stává údajným důkazem židovského spiknutí. Dezinformační kanály kombinují reálné obavy s vykonstruovanými příčinnými souvislostmi a hledáním obětních beránků. Mezi běžné taktiky patří zfalšované „plány“, falešné grafy a nesprávně připisované citáty, které jsou následně zesilovány koordinovanými sítěmi. Tento narativ přetrvává i navzdory ověřování faktů, protože se neustále proměňuje – mění aktéry a slogany, ale zachovává základní antisemitskou logiku připisování viny Židům.

PROZKOUMEJTE DĚJINY ANTISEMITISMU V MAĎARSKU

2004 – 2024

VSTUP DO EU A ČLENSTVÍ

V letech 2004 až 2024 se antisemitismus v Maďarsku vyvíjel ve stále vyhrocenějším politickém prostředí, které formoval nacionalismus, politika dějin a pronikání krajně pravicových názorů do hlavního proudu. Vstup do EU v roce 2004 sice posílil právní závazky Maďarska bojovat proti nenávistným projevům a diskriminaci, jejich vymáhání však zůstávalo nekonzistentní. To umožnilo široké šíření antisemitských nálad.

V tomto období došlo k vzestupu a upevnění pozic radikálně pravicových hnutí – od strany Jobbik a jejích spřátelených organizací, jako je polovojenská Maďarská garda, až po hnutí Mi Hazánk, jejichž rétorika normalizovala konspirační teorie o „zahraničním vlivu“, „globálních elitách“ a dvojí loajalitě. Tyto narativy byly dále zesilovány mediálními ekosystémy krajní pravice, jako je například americký web Kuruc.info, který beztrestně šířil antisemitský obsah. Zároveň následující vlády stále více zneužívaly historickou paměť, a to zejména prostřednictvím tvrzení obsaženého v Základním zákoně z roku 2011, že Maďarsko v březnu 1944 „ztratilo svou suverenitu“, a prostřednictvím Památníku německé okupace z roku 2014 – oba tyto kroky byly kritizovány za to, že přesouvají odpovědnost za holocaust pryč od maďarských státních institucí a společnosti.

Antisemitské incidenty – včetně napadení, vandalismu, znesvěcování hřbitovů a veřejného obtěžování – přetrvávaly po celé dvě desetiletí a často je doprovázely slabé reakce policie nebo nedostatečné právní kroky. Velmi medializované kontroverze, jako byl projekt „House of Fates“ a protisorosovská kampaň z roku 2017, prohloubily obavy tím, že se v nich opakovaly dlouhodobě používané antisemitské stereotypy. Občanská společnost a židovské organizace vyvíjely soustavný odpor, od protestu „Living Memorial“ až po právní boj proti beztrestnosti trestných činů z nenávisti. Konečné přijetí Národní strategie proti antisemitismu vládou v roce 2024 znamenalo důležitý formální závazek, avšak toto období celkově odhalilo prohlubující se propast mezi ochrannými právními rámci a pokračujícím pronikáním antisemitské rétoriky do politické, mediální a veřejné sféry.

Source: Wikimedia Commons – Szilas, “Monument to the Victims of the German Occupation (9)”, Budapest, 22 July 2014. Public domain.

1989 – 2004

DEMOKRATIZACE A TRANSFORMACE

V letech 1991 až 2004 se antisemitismus v postkomunistickém Maďarsku znovu objevil v nových a často ještě viditelnějších podobách, které byly ovlivněny politickou transformací, ekonomickými těžkostmi a vzestupem radikální pravice. S tím, jak se formovaly demokratické instituce, aktéři z krajní pravice stále častěji využívali antisemitské narativy k interpretaci převratných změn spojených s liberalizací trhu, privatizací a zhroucením socialistického sociálního systému. Spisovatelé a politici, jako například István Csurka, prosazovali konspirační teorie o „židovském vlivu“, zatímco debaty o národní identitě podněcovaly spory o maďarskou válečnou minulost. Převezení ostatků Miklóse Horthyho v roce 1993 spolu s rostoucími snahami o rehabilitaci meziválečného nacionalismu přispěly k vytvoření atmosféry, v níž se dostávaly do popředí zkreslování holocaustu a historický revizionismus.

Ve stejném období extremistické skupiny a nově vznikající krajně pravicové strany proměnily tyto narativy ve veřejnou mobilizaci. Strana MIÉP vstoupila do parlamentu v roce 1998 s otevřeně antisemitským programem, zatímco skupiny skinheadů a radikálně nacionalistické organizace páchaly násilné útoky, vandalismus v synagogách a provokace, jako byly například oslavy „Dne cti“. Vznik strany Jobbik v roce 2003 dále institucionalizoval krajně pravicový diskurz. Ačkoli stát podnikl kroky směřující k historické odpovědnosti – zejména prostřednictvím zákona o odškodnění z roku 1997 a otevřením Pamětního centra holocaustu v ulici Páva –, vymáhání práva zůstávalo slabé. V době vstupu do EU v roce 2004 se antisemitismus již zakořenil v určitých částech politické kultury, mediálního diskurzu a veřejného mínění, čímž odhalil křehkost demokratické transformace při konfrontaci s historickými předsudky.

1945 – 1989

AUTORITÁŘSTVÍ A DOHLED

V desetiletích po holocaustu antisemitismus v Maďarsku nezmizel, ale přizpůsobil se novým politickým podmínkám. Bezprostřední poválečná léta byla poznamenána traumatem, sociálními otřesy a vážnými ekonomickými těžkostmi. To vytvořilo atmosféru, v níž se rychle vrátily dřívější předsudky. V roce 1946 se po celé zemi šířily zvěsti o rituálních vraždách. Ty vyvolaly násilné výtržnosti od Budapešti po venkovská městečka a odhalily, jak hluboce v lidech zůstaly zakořeněné krvavé pomluvy i po genocidě. Vracející se židovští přeživší se při snaze získat zpět své domovy a majetek často setkávali s nepřátelstvím. Během několika pogromů – zejména v Kunmadarasu, Szolnoku a Miskolci – útočily davy na Židy se smrtící silou. Ačkoli soudy některé pachatele stíhaly a zákon č. XXV z roku 1946 pronásledování maďarských Židů odsoudil, restituce byly omezené a málokdy účinné. V počátcích komunistické vlády byli Židé zároveň stigmatizováni jako „spekulanti“ a paradoxně obviňováni z kolektivní odpovědnosti za sovětskou moc. To přiživilo narativy o „judeobolševismu“, které se znovu objevily během revoluce v roce 1956.

Od konce 40. let 20. století nabýval státní antisemitismus nových podob. Stalinistické antisionistické kampaně cílily na židovské instituce. Inscenované procesy a sledování tajnou policií (ÁVH) proměnily náboženský i komunitní život v prostředí plné podezření. Ačkoli fyzické násilí za upevněné komunistické vlády ustupovalo, antisemitské stereotypy přetrvávaly v politické rétorice, intelektuálních debatách i každodenním diskurzu. V 80. letech podpořil hospodářský úpadek a radikalizace mládeže vznik nových krajně pravicových subkultur, jako bylo rodící se skinheadské hnutí, které se otevřeně hlásilo k národoveckému nepřátelství. Po pádu komunismu oživily významné veřejné osobnosti – zejména István Csurka a Sándor Csoóri – narativy o židovské politické dominanci a národní „jinakosti“, což naznačovalo, že antisemitismus zůstane součástí maďarské společnosti i nadále.

1939 – 1945

VÁLKA A GENOCIDA

V letech 1939 až 1945 se antisemitismus v Maďarsku prohloubil z pouhé diskriminace až v totální útok na židovskou existenci, což zásadně změnilo všechny aspekty každodenního života. To, co začalo zpřísňováním zákonných omezení, jako byly kvóty v zaměstnání, rasové definice a vyloučení z veřejného života, se rychle proměnilo v systém, jehož cílem bylo židovskou přítomnost zcela vymazat. Židovské rodiny zažívaly postupné zbavování práv, prostředků k obživě i důstojnosti: přišly o majetek, byl jim zakázán výkon povolání a náboženské instituce byly zneváženy. Pracovní oddíly násilně odtrhávaly manžely, syny a otce od rodin a vystavovaly je hladu, násilí a smrtelnému nebezpečí na východní frontě. Každodenní pohyb, společenské kontakty, a dokonce i samotné přežití podléhaly rasovým nařízením, která ze Židů udělala cizince ve vlastní zemi. S tím, jak se Maďarsko stále více sbližovalo s nacistickým Německem, se veřejná nenávist projevovala stále bezostyšněji a zvěsti o blížící se katastrofě pronikaly do židovských komunit dlouho před začátkem hromadných deportací.

Po německé okupaci v březnu 1944 se tato atmosféra strachu proměnila v nepřetržitou vlnu teroru. Židé byli během několika týdnů vyhnáni ze svých domovů, označeni žlutou hvězdou, nahnáni do přeplněných ghett a izolováni od nežidovské společnosti. Deportace do Osvětimi probíhaly s drtivou rychlostí a rodiny byly rozděleny již během několika hodin po příjezdu. Ti, kteří zůstali v Budapešti, snášeli brutalitu Strany Šípových křížů – veřejné popravy, hladovění v ghettu a masakry v nemocnicích i sirotčincích. Přežití se stalo otázkou úkrytů, spoléhání se na padělané doklady nebo vzácné pomoci ze strany diplomatů a zachránců, zatímco stát aktivně usiloval o likvidaci celého etnika. Do konce války proměnil antisemitismus Maďarsko v jedno z nejvražednějších míst holocaustu a zanechal po sobě téměř zcela zničený židovský svět.

PROZKOUMEJTE CELÉ DĚJINY

Ponořte se hlouběji do klíčových momentů, které formovaly antisemitismus a anticikanismus v Maďarsku.

Zobrazit časovou osu Maďarska

Prozkoumejte jinou zemi