Sousedé se stali katy v okupovaném Podlasí
Když nacistické Německo v červnu 1941 napadlo Sovětský svaz, obsadilo území v severovýchodním Polsku, která byla do té doby pod sovětskou kontrolou. V tomto mocenském vakuu našla antisemitská propaganda a mýtus o „židobolševismu“ úrodnou půdu. V několika podlaských městech se místní civilisté – poháněni předsudky a oportunismem – obrátili proti svým židovským sousedům ve vlně násilí, která vyvrcholila brutálními masakry.
Den, kdy Jedwabne hořelo
Dne 10. července 1941 polští obyvatelé města Jedwabne pod dohledem německých úřadů shromáždili na náměstí stovky svých židovských sousedů. Oběti zmlátili, ponížili a donutili zničit Leninovu sochu, která na místě stála z dob sovětské okupace. Později pachatelé nahnali Židy – muže, ženy i děti – do stodoly Bronisława Śleszyńského. Dveře zatarasili a budovu zapálili. V plamenech zahynulo přibližně 300 až 400 lidí.
Masakr v Jedwabném byl jedním z několika pogromů v Podlasí v létě roku 1941, při nichž v obcích jako Radziłów, Szczuczyn a Grajewo zahynulo na 1 000 Židů. Po celá desetiletí byla tato událost v oficiální polské historiografii zamlčována. Pravda vyšla najevo až na počátku 21. století po novém vyšetřování a bolestné celonárodní debatě.
“Marian Karolak, starosta Jedwabného, nám dal rozkaz nahnat všechny Židy shromážděné na náměstí do stodoly Bronisława Śleszyńského, což jsme udělali. Dohnali jsme Židy ke stodole a nařídili jim, aby šli dovnitř, a byli k tomu donuceni. Poté, co vešli do stodoly, byla zamčena a zapálena; neviděl jsem, kdo oheň založil. Když byla stodola zapálena, šel jsem domů a Židé v ní uhořeli. Celkem jich bylo více než tisíc.”
Testimony of Jerzy Laudański
in Wokół Jedwabnego, sv. II, Relacje (2002)