Romská komunita je nejvíce marginalizovanou etnickou menšinou v České republice. V poměru k majoritní populaci čelí nadměrné chudobě, segregaci a diskriminaci. Zatímco sčítání lidu z roku 2021 zaznamenalo přibližně 21 700 Romů – což představuje asi 0,2 % obyvatelstva – odhady odborníků uvádějí počet mezi 240 000 a 300 000. Tento rozpor odráží přetrvávající nedůvěru ve státní instituce a stigma spojené s otevřeným přiznáním romské identity. Ve veřejné diskusi jsou Romové často zobrazováni prostřednictvím zakořeněných stereotypů o kriminalitě, závislosti na sociálních dávkách nebo sociální „neadaptaci“. To pak rezonuje ve veřejnosti a snaží se toho využít i některé politické síly.

Strukturální anticikanismus je nejviditelnější v segregovaném bydlení, nerovném přístupu ke vzdělání, v překážkách v zaměstnání a zdravotní péči a někdy i v diskriminačních policejních zásazích. Romské děti jsou i přes opakované reformy a soudní rozhodnutí stále výrazně nadreprezentovány v segregovaných školách a třídách, zejména v sociálně vyloučených lokalitách. Nenávistné projevy namířené proti Romům jsou rozšířené v online prostředí a v politických prohlášeních. Navenek jsou často prezentovány pouze jako součást diskursu o veřejném pořádku nebo sociální soudržnosti, ale často se za nimi skrývá protiromský rasismus. Ve srovnání s minulými dekádami (zvláště s 90. léty 20. století a nultými léty 21. století) výrazně ubylo násilných útoků proti Romům, ke kterým v současnosti dochází sporadicky. I nadále se však vyskytují jednotlivci a malé skupinky, které vyjadřují ochotu přejít k organizovanému anticikanskému násilí. Lze je najít mezi neonacisty i ideově nevyhraněnými lidmi se silnými protiromskými předsudky.

Muzeum romské kultury v Brně uchovává a představuje romskou historii, kulturu a paměť prostřednictvím výstav, výzkumu, vzdělávání a práce spojené s místy paměti. Video reflektuje význam připomínání romských a sintských dějin, včetně pronásledování Romů během druhé světové války a paměti míst, jako je Hodonín u Kunštátu. Propojováním historické dokumentace se vzděláváním a veřejnou pamětí muzeum pomáhá ukazovat, jak minulost zůstává propojena se současným anticikanismem, stereotypy a vyloučením.

KONTROLA, VYLOUČENÍ A RASOVÁ DISKRIMINACE

Přítomnost Romů na území českých zemí sahá až do 15. století a byla dlouho formována pronásledováním, vyháněním a donucovacími opatřeními. Během nacistické okupace byli Romové v Čechách a na Moravě vystaveni systematickému rasovému pronásledování. Byli klasifikováni jako „asociální“ a „rasově podřadní“ a čelili nuceným pracím, internaci a deportacím. Tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu – provozované pod českou správou – sloužily jako sběrná a tranzitní místa, kde stovky lidí zemřely v důsledku týrání, nemocí a zanedbání péče před deportací do Osvětimi-Březinky. Z odhadované předválečné romské populace čítající kolem 6 500 osob byla drtivá většina zavražděna, což fakticky zničilo tradiční romské komunity v českých zemích.

Po roce 1945 se přeživším Romům dostalo jen malého uznání či odškodnění. Poválečný stát nezacházel s Romy jako s oběťmi rasového pronásledování, ale spíše jako s populací vyžadující kontrolu a asimilaci. Za komunistické vlády bylo Romům odepřeno uznání jako menšině a byli vystaveni politice kombinující nucené osídlování, přidělování práce, rozptylování a sledování. Zvláště škodlivá byla nucená sterilizace romských žen, dokumentovaná od 60. do 90. let 20. století. Ačkoli česká vláda v roce 2009 vydala oficiální omluvu a v roce 2021 přijala mechanismus odškodnění, přístup k němu zůstává nerovnoměrný a odpovědnost nebyla přiznána komplexně.

PAMĚŤ, NEROVNOST A DEMOKRATICKÁ ODPOVĚDNOST

Po roce 1989 demokratická transformace v Československu a později v České republice rozšířila formální práva menšin, ale také prohloubila strukturální vyloučení. Ekonomická restrukturalizace neúměrně zasáhla romské komunity, zatímco privatizace a decentralizace samosprávy usnadnily rezidenční segregaci a vznik „sociálně vyloučených lokalit“. Policie, sociální péče a bytová politika stále častěji rámovaly romskou chudobu jako otázku veřejného pořádku nebo individuálního chování, nikoli jako strukturální nerovnost způsobenou dobovým vývojem. Navzdory přelomovému rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci D.H. a další proti České republice (2007) přetrvává segregace ve vzdělávání prostřednictvím neformálních praktik, zaujatého hodnocení a nerovného přidělování zdrojů.

Útoky na Romy v 90. letech 20. století a v první dekádě 21. století vedly k několika obětem na životech a množství zraněných. Anticikanismus v České republice je v současnosti prosazován méně explicitně než v předchozích dekádách, nicméně lze jej nalézt v selektivní paměti majority i v přetrvávajícím znevýhodnění Romů v různých oblastech. Po desetiletí zůstávala genocida Romů během druhé světové války ve veřejném povědomí okrajovou záležitostí. Symbolem stavu se stala poválečná prasečí farma vybudovaná na místě tábora v Letech u Písku, která byla odstraněna teprve v roce 2022 po dlouhodobém úsilí romských a pro-romských aktivistů. Politika ve prospěch Romů má v ČR institucionální zajištění (mj. ve funkci vládní zmocněnkyně pro záležitosti romské menšiny), ale její reálné výsledky jsou často vnímány jako ne zcela úspěšné, i když se situace částečně zlepšuje.

Misinformation & disinformation

“Roma are inherently or biologically criminal.”

A racialised narrative that treats poverty-linked visibility (petty offences, informal work) as “proof” of innate criminality. Disinformation spreads through viral local “incident” posts, selective CCTV clips, and sensational headlines that name Roma when suspects are unknown. The manipulation is statistical sleight-of-hand: overgeneralising from anecdote, ignoring structural drivers, and using coded terms such as “maladaptables” to normalise collective blame.

“Roma don’t work or choose welfare dependency.”

This frames exclusion as personal failure rather than discrimination. Misinformation spreads through “taxpayer outrage” content, cherry-picked benefit cases, and political talking points that omit labour-market barriers, segregation, and employer discrimination. Disinformation accounts boost anger by using misleading comparisons (“they get more than pensioners”), often with invented figures or decontextualised

screenshots of social-benefit rules – turning policy complexity into moral accusation.

“Roma kidnap children.”

A persistent rumour dating back centuries and a pattern that flares during local tensions and spreads fast via community Facebook groups and WhatsApp voice notes. It’s classic moral panic disinformation: anonymous claims, urgent “share to protect,” and recycled “warnings” from other towns and countries. The filtering mechanism is portability – one invented story becomes a template, reposted with a new place name which fuels vigilante

threats and collective punishment.

“Segregation is natural and for their own good.”

This narrative reframes discriminatory schooling and housing as cultural preference or “pragmatic” management. It spreads through official-sounding language – “parental choice,” “special needs,” “separate classes to help them catch up” – that masks unequal resources and biased assessment. Disinformation works by euphemism: it removes race from the explanation while keeping race as the organising principle, making segregation appear neutral and unavoidable.

“Roma are outsiders who refuse to integrate so must be excluded.”

A historical disinformation frame that portrays Roma as permanently foreign, nomadic, and incompatible with “normal society.” It spreads through simplified history posts, “tradition vs. civilisation” rhetoric, and decontextualised crime stories. The misinformation move is to treat diversity within Roma communities as irrelevant and to present coercive assimilation – such as forced settlement and

surveillance – as benevolent modernisation, blaming the target for the harm done to them.

“Roma get special privileges and protections but not ‘ordinary people.”

This grievance narrative claims “reverse discrimination” whenever anti-bias enforcement is discussed. Disinformation tactics include misquoting equal-treatment laws, inflating funding figures, and presenting targeted inclusion programmes as gifts for bad behaviour. It spreads especially well during elections: short clips, rage captions, and fabricated budget numbers.

The result is policy sabotage by resentment, turning equality measures into perceived corruption.

“Roma settlements are criminal zones, justifying collective punishment.”

This frames whole neighbourhoods as illegitimate and residents as complicit. It spreads via fear-based local reporting, dramatic “before/after” photos, and calls for raids and evictions as solutions. Disinformation filters include omitting key context – forced relocation, discrimination in housing markets, municipal neglect – and spotlighting disorder while ignoring positive local initiatives.

The narrative legitimises over-policing, forced displacement, and denial of services.

“Roma are dirty and spread disease.”

A dehumanising trope that resurfaces during health crises and in local housing conflicts. Disinformation spreads through photos taken out of context, mocking videos, and “health hazard” claims detached from infrastructure realities – overcrowding, lack of utilities, municipal underinvestment. The manipulation is a moral inversion: structural deprivation becomes evidence of inherent inferiority, which is then used to justify further exclusion and service denial.

PROZKOUMEJTE HISTORII ANTICIKANISMU V ČESKÉ REPUBLICE

2004 – 2024

VSTUP DO EU A ČLENSTVÍ

V období 2004–2024 se anticikanismus v České republice projevoval opakujícími se vlnami veřejného nepřátelství, mobilizací krajní pravice a cíleným násilím proti romským komunitám. Ačkoli země vstoupila do EU se závazky k ochraně menšin, Romové i nadále čelili hlubokému sociálnímu vyloučení, segregaci v bydlení a rutinním verbálním a fyzickým útokům. Neonacistické a extremistické skupiny, včetně Národního odporu, Blood & Honour/Combat 18 a Autonomních nacionalistů, opakovaně využívaly místní napětí a organizovaly pochody, žhářské útoky a zastrašovací kampaně. Tyto skupiny našly podporu u částí místního obyvatelstva – zejména v regionech zažívajících ekonomický úpadek –, kde se široce šířily anticikanské narativy o „kriminalitě“, „zneužívání sociálních dávek“ nebo kulturní neslučitelnosti.

Rozmach sociálních médií dále normalizoval anticikanskou rétoriku a umožnil jak organizovaným extremistům, tak „běžným“ občanům sdílet výhrůžky, podněcovat k násilí a vykreslovat Romy jako veřejného nepřítele. V obdobích zvýšeného napětí – jako byly nepokoje v Janově (2008), Šluknově (2011) a Duchcově (2013) – se velké davy, včetně místních obyvatel, kteří nebyli extremisty, pokoušely vtrhnout do romských domů, což dokázalo, jak rychle se systémové předsudky mohou vyhrotit v masové násilí. Násilné útoky, včetně házení zápalných lahví, napadání dětí a výhrůžek inspirovaných globálními teroristy, jako je Anders Breivik, přispěly k chronické nejistotě mezi Romy. Zatímco reakce policie a tresty za zločiny z nenávisti se postupem času zlepšily, anticikanismus zůstal zakořeněn ve veřejném diskurzu a místní politice, přičemž extremisté a populisté nadále těží z protiromských nálad.

1989 – 2004

DEMOKRATIZACE A TRANSFORMACE

Pád komunistického režimu v roce 1989 zásadně změnil postavení romských komunit v Československu a později v České republice a vytvořil paradoxní prostředí, v němž se formální ochrana menšin rozšířila, zatímco anticikanismus se v praxi zintenzivnil. Na jedné straně se začaly realizovat cílené politiky ve prospěch národnostních menšin, včetně Romů. Na druhé straně došlo k výraznému nárůstu protiromských aktivit a nepřátelství v různých částech společnosti. K tomuto prostředí přispěli i političtí aktéři, přičemž osobnosti jako Miroslav Sládek veřejně vyjadřovaly protiromské názory, zatímco se zároveň rozšiřovala rasistická skinheadská subkultura, která se stala klíčovým motorem násilí proti romským komunitám.

V průběhu 90. let se anticikanismus nejviditelněji projevoval prostřednictvím organizovaného a poloorganizovaného násilí, včetně opakovaných útoků na jednotlivce, rodiny a komunity Romů, jakož i několika vražd. Tyto činy byly často doprovázeny zastrašováním, žhářstvím a koordinovanými útoky, což přispívalo k rozšířenému klimatu strachu. Romské komunity reagovaly nejen úzkostí, ale v některých případech i formami sebeobrany, což odráželo intenzitu vnímané hrozby. Současně byly reakce státu nerovnoměrné a vyvíjející se: bezpečnostní a soudní instituce se teprve postupně učily, jak identifikovat a stíhat trestné činy z rasových pohnutek. Klíčovým zlomem byla opatření přijatá po brutální vraždě Tibora Berkiho v roce 1995, která pomohla zlepšit reakce institucí, i když tyto reakce zůstávaly předmětem kritiky ze strany lidskoprávních nestátních neziskových organizací. Na počátku 21. století se anticikanismus stal systémovým sociálním a bezpečnostním problémem, který byl formován interakcí mezi extremistickými subkulturami, politickou rétorikou a institucionálními omezeními.

1945 – 1989

AUTORITARISMUS A SLEDOVÁNÍ

V desetiletích po roce 1945 zůstal anticikanismus v Československu hluboce zakořeněn ve státní politice, policejních postupech a postojích veřejnosti. Ačkoli komunistický režim oficiálně odmítal rasismus, Romové byli i nadále označováni za „asociální“, „zaostalé“ nebo přirozeně náchylné ke kriminalitě – kategorie zděděné z předválečné policejní praxe a posílené rasovými klasifikacemi z nacistické éry. Místo toho, aby se poválečný stát vyrovnal s válečnou genocidou Romů, často popíral jejich postavení obětí, jak dokládá zproštění viny velitele tábora v Letech v roce 1948 a ochota místních úřadů zacházet s Romy jako se zrádci nebo bezpečnostními hrozbami. Sledování, nucená registrace a cílené zásahy bezpečnostních složek vykreslovaly Romy jako populaci vyžadující neustálou kontrolu. Každodenní interakce s policií byly formovány strukturálními předsudky, přičemž romští muži byli často vystaveni svévolnému zadržování, nátlaku nebo ponižujícímu zacházení.

V 50. a 60. letech 20. století nabyl anticikanismus asimilační charakter: stát se snažil eliminovat romské kulturní zvyky, nejviditelněji prostřednictvím zákona z roku 1958 zakazujícího kočovnictví, který kriminalizoval tradiční způsoby obživy a ospravedlňoval rozšířený policejní dohled. Diskriminace pronikala do oblasti bydlení, zaměstnání a vzdělávání, zatímco rasistické stereotypy kolovaly neformálně navzdory oficiálním narativům o rovnosti. V 70. a 80. letech se anticikanismus ztvrdil jak v institucionální zanedbávání, tak v rostoucí nepřátelství na ulici. Romové byli terčem nepřiměřených policejních operací a byli vystaveni obtěžování ze strany úředníků, což se odráželo v nucených přesunech nebo ponižujícím zacházením ze strany bezpečnostních sil. Zároveň se objevila nová rasistická subkultura, v níž neonacistické skupiny a gangy skinheadů plánovaly nebo páchaly násilné útoky. Tyto události odhalily neschopnost – či neochotu – režimu čelit rasismu, což v předvečer demokratické transformace vystavilo romské komunity stále větší diskriminaci ze strany státu i extremistickému násilí.

1939 – 1945

VÁLKA A GENOCIDA

Anticikanismus v českých zemích v letech 1939–1945 vycházel z dlouhodobých předsudků, které Romy a Sinty vykreslovaly jako „asociální“, kriminální nebo neochotné pracovat. Tyto stereotypy byly rychle začleněny do rasového systému Protektorátu. Romské komunity čelily nucenému usídlení, invazivnímu registru, neustálému policejnímu dohledu a eskalujícím omezením, která je sociálně i prostorově oddělovala od zbytku společnosti. Místní úřady s horlivostí prosazovaly opatření – snímáním otisků prstů, kontrolou pohybu a nucenými pracemi – a zacházely s Romy nikoli jako s občany, ale jako s problémem, který je třeba zvládnout a udržet pod kontrolou.

V rámci nacistické rasové politiky se tato diskriminace proměnila v systematické pronásledování. Romští muži byli zadržováni v disciplinárních táborech; rodiny byly později uvězněny v „cikánských táborech“ v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu, kde se šířil hlad, násilí a nemoci. Rasové vyhlášky umožňovaly svévolná zatýkání, deportace a veřejné popravy. Po Himmlerově vyhlášce z roku 1942 byli téměř všichni Romové z Protektorátu deportováni do Osvětimi-Březinky, kde většina z nich zemřela v důsledku hladovění, nemocí nebo byla zavražděna během likvidace „cikánského tábora“ v srpnu 1944. Toto období bylo poznamenáno naprostou dehumanizací, která vyvrcholila téměř úplným vyhlazením a zanechala hluboké jizvy, které po generace formovaly poválečnou marginalizaci a anticikanismus.

PROZKOUMEJTE CELOU HISTORII

Ponořte se hlouběji do klíčových momentů, které formovaly antisemitismus a anticikanismus v České republice.

Zobrazit časovou osu České republiky

Prozkoumejte jinou zemi