Romská komunita je nejvíce marginalizovanou etnickou menšinou v České republice. V poměru k majoritní populaci čelí nadměrné chudobě, segregaci a diskriminaci. Zatímco sčítání lidu z roku 2021 zaznamenalo přibližně 21 700 Romů – což představuje asi 0,2 % obyvatelstva – odhady odborníků uvádějí počet mezi 240 000 a 300 000. Tento rozpor odráží přetrvávající nedůvěru ve státní instituce a stigma spojené s otevřeným přiznáním romské identity. Ve veřejné diskusi jsou Romové často zobrazováni prostřednictvím zakořeněných stereotypů o kriminalitě, závislosti na sociálních dávkách nebo sociální „neadaptaci“. To pak rezonuje ve veřejnosti a snaží se toho využít i některé politické síly.

Strukturální anticikanismus je nejviditelnější v segregovaném bydlení, nerovném přístupu ke vzdělání, v překážkách v zaměstnání a zdravotní péči a někdy i v diskriminačních policejních zásazích. Romské děti jsou i přes opakované reformy a soudní rozhodnutí stále výrazně nadreprezentovány v segregovaných školách a třídách, zejména v sociálně vyloučených lokalitách. Nenávistné projevy namířené proti Romům jsou rozšířené v online prostředí a v politických prohlášeních. Navenek jsou často prezentovány pouze jako součást diskursu o veřejném pořádku nebo sociální soudržnosti, ale často se za nimi skrývá protiromský rasismus. Ve srovnání s minulými dekádami (zvláště s 90. léty 20. století a nultými léty 21. století) výrazně ubylo násilných útoků proti Romům, ke kterým v současnosti dochází sporadicky. I nadále se však vyskytují jednotlivci a malé skupinky, které vyjadřují ochotu přejít k organizovanému anticikanskému násilí. Lze je najít mezi neonacisty i ideově nevyhraněnými lidmi se silnými protiromskými předsudky.

Muzeum romské kultury v Brně uchovává a představuje romskou historii, kulturu a paměť prostřednictvím výstav, výzkumu, vzdělávání a práce spojené s místy paměti. Video reflektuje význam připomínání romských a sintských dějin, včetně pronásledování Romů během druhé světové války a paměti míst, jako je Hodonín u Kunštátu. Propojováním historické dokumentace se vzděláváním a veřejnou pamětí muzeum pomáhá ukazovat, jak minulost zůstává propojena se současným anticikanismem, stereotypy a vyloučením.

KONTROLA, VYLOUČENÍ A RASOVÁ DISKRIMINACE

Přítomnost Romů na území českých zemí sahá až do 15. století a byla dlouho formována pronásledováním, vyháněním a donucovacími opatřeními. Během nacistické okupace byli Romové v Čechách a na Moravě vystaveni systematickému rasovému pronásledování. Byli klasifikováni jako „asociální“ a „rasově podřadní“ a čelili nuceným pracím, internaci a deportacím. Tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu – provozované pod českou správou – sloužily jako sběrná a tranzitní místa, kde stovky lidí zemřely v důsledku týrání, nemocí a zanedbání péče před deportací do Osvětimi-Březinky. Z odhadované předválečné romské populace čítající kolem 6 500 osob byla drtivá většina zavražděna, což fakticky zničilo tradiční romské komunity v českých zemích.

Po roce 1945 se přeživším Romům dostalo jen malého uznání či odškodnění. Poválečný stát nezacházel s Romy jako s oběťmi rasového pronásledování, ale spíše jako s populací vyžadující kontrolu a asimilaci. Za komunistické vlády bylo Romům odepřeno uznání jako menšině a byli vystaveni politice kombinující nucené osídlování, přidělování práce, rozptylování a sledování. Zvláště škodlivá byla nucená sterilizace romských žen, dokumentovaná od 60. do 90. let 20. století. Ačkoli česká vláda v roce 2009 vydala oficiální omluvu a v roce 2021 přijala mechanismus odškodnění, přístup k němu zůstává nerovnoměrný a odpovědnost nebyla přiznána komplexně.

PAMĚŤ, NEROVNOST A DEMOKRATICKÁ ODPOVĚDNOST

Po roce 1989 demokratická transformace v Československu a později v České republice rozšířila formální práva menšin, ale také prohloubila strukturální vyloučení. Ekonomická restrukturalizace neúměrně zasáhla romské komunity, zatímco privatizace a decentralizace samosprávy usnadnily rezidenční segregaci a vznik „sociálně vyloučených lokalit“. Policie, sociální péče a bytová politika stále častěji rámovaly romskou chudobu jako otázku veřejného pořádku nebo individuálního chování, nikoli jako strukturální nerovnost způsobenou dobovým vývojem. Navzdory přelomovému rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci D.H. a další proti České republice (2007) přetrvává segregace ve vzdělávání prostřednictvím neformálních praktik, zaujatého hodnocení a nerovného přidělování zdrojů.

Útoky na Romy v 90. letech 20. století a v první dekádě 21. století vedly k několika obětem na životech a množství zraněných. Anticikanismus v České republice je v současnosti prosazován méně explicitně než v předchozích dekádách, nicméně lze jej nalézt v selektivní paměti majority i v přetrvávajícím znevýhodnění Romů v různých oblastech. Po desetiletí zůstávala genocida Romů během druhé světové války ve veřejném povědomí okrajovou záležitostí. Symbolem stavu se stala poválečná prasečí farma vybudovaná na místě tábora v Letech u Písku, která byla odstraněna teprve v roce 2022 po dlouhodobém úsilí romských a pro-romských aktivistů. Politika ve prospěch Romů má v ČR institucionální zajištění (mj. ve funkci vládní zmocněnkyně pro záležitosti romské menšiny), ale její reálné výsledky jsou často vnímány jako ne zcela úspěšné, i když se situace částečně zlepšuje.

Misinformace a dezinformace

„Romové jsou ze své podstaty nebo biologicky předurčeni ke kriminalitě.“

Rasově podmíněný narativ, který považuje jevy spojené s chudobou a jejich viditelné projevy (drobné přestupky, neformální práce) za „důkaz“ vrozených sklonů ke kriminalitě. Dezinformace se šíří prostřednictvím virálních příspěvků o místních „incidentech“, účelově vybraných záběrů z bezpečnostních kamer a senzacechtivých titulků, které označují Romy za pachatele i v případech, kdy totožnost podezřelých není známa. Manipulace spočívá ve zkresleném zacházení se statistikami: v nepřiměřeném zobecňování jednotlivých případů, ignorování strukturálních příčin a používání kódovaných výrazů, jako jsou „nepřizpůsobiví“, s cílem normalizovat kolektivní obviňování.

„Romové nepracují nebo si dobrovolně volí závislost na sociálních dávkách.“

Tento narativ vykresluje sociální vyloučení jako osobní selhání namísto důsledku diskriminace. Misinformace se šíří prostřednictvím obsahu vyvolávajícího „pobouření daňových poplatníků“, účelově vybraných případů čerpání sociálních dávek a politických argumentů, které opomíjejí překážky na trhu práce, segregaci a diskriminaci ze strany zaměstnavatelů. Dezinformační účty posilují rozhořčení pomocí zavádějících srovnání („dostávají více než důchodci“),

často s využitím smyšlených údajů nebo snímků pravidel sociálních dávek vytržených z kontextu, čímž složitou problematiku veřejných politik proměňují v morální obvinění.

„Romové unášejí děti.“

Jde o přetrvávající fámu, jejíž kořeny sahají několik staletí do minulosti a která se opakovaně objevuje v obdobích lokálního napětí a rychle se šíří prostřednictvím komunitních skupin na Facebooku a hlasových zpráv na WhatsAppu. Jde o klasickou dezinformaci založenou na vyvolávání morální paniky: anonymní tvrzení, naléhavé výzvy typu „sdílejte, abyste ochránili ostatní“ a recyklovaná „varování“ z jiných měst či zemí. Klíčovým mechanismem je přenositelnost – jeden smyšlený příběh se stává šablonou, která je opakovaně sdílena s pozměněným názvem místa, čímž podněcuje

výhrůžky k samozvanému prosazování spravedlnosti a kolektivnímu trestání.

„Segregace je přirozená a je pro jejich vlastní dobro.“

Tento narativ vykresluje diskriminační praktiky ve vzdělávání a bydlení jako kulturní preference nebo „pragmatický“ způsob řešení situace. Šíří se prostřednictvím zdánlivě oficiálního jazyka – například výrazů jako „volba rodičů“, „speciální potřeby“ či „oddělené třídy, které jim pomohou dohnat ostatní“ – který zastírá nerovný přístup ke zdrojům a předpojaté hodnocení. Dezinformace zde funguje prostřednictvím eufemismů: z vysvětlení odstraňuje rasový aspekt, zatímco rasa nadále zůstává hlavním organizačním principem, čímž segregace působí jako neutrální a nevyhnutelná.

„Romové jsou cizinci, kteří se odmítají integrovat, a proto musí být vyloučeni ze společnosti.“

Jde o historický dezinformační rámec, který vykresluje Romy jako trvale cizí, kočovné a neslučitelné s „normální společností“. Šíří se prostřednictvím zjednodušujících příspěvků o historii, rétoriky stavějící „tradici proti civilizaci“ a příběhů o kriminalitě vytržených z kontextu. Manipulace spočívá v přehlížení rozmanitosti uvnitř romských komunit a v prezentování nucené asimilace – například nuceného usazování

a dohledu – jako benevolentní modernizace, přičemž oběti jsou obviňovány z újmy, která jim byla způsobena.

„Romové mají zvláštní privilegia a ochranu, které ‚běžní lidé‘ nemají.“

Tento narativ založený na pocitu křivdy hovoří o „obrácené diskriminaci“ pokaždé, když se diskutuje o prosazování opatření proti diskriminaci. Mezi dezinformační taktiky patří zkreslené citování zákonů o rovném zacházení, nadsazování údajů o financování a prezentování cílených inkluzivních programů jako odměny za špatné chování. Zvláště dobře se tento narativ šíří během voleb prostřednictvím krátkých videí, pobuřujících popisků a smyšlených údajů o veřejných výdajích.

Výsledkem je oslabování veřejných politik prostřednictvím vyvolávání pocitu křivdy, kdy jsou opatření na podporu rovnosti vykreslována jako údajná forma korupce.

„Romské osady jsou kriminálními zónami, což ospravedlňuje kolektivní trestání.“

Tento narativ vykresluje celé čtvrti jako nelegitimní a jejich obyvatele jako spoluviníky. Šíří se prostřednictvím místního zpravodajství založeného na vyvolávání strachu, dramatických fotografií „před a po“ a výzev k raziím a vystěhovávání jako řešení problému. Mezi dezinformační postupy patří zamlčování klíčového kontextu – nuceného přesídlování, diskriminace na trhu s bydlením či zanedbávání ze strany samospráv – a zdůrazňování problémů a nepořádku při současném přehlížení pozitivních místních iniciativ.

Tento narativ legitimizuje nadměrné policejní zásahy, nucené vysídlování a odpírání služeb.

„Romové jsou špinaví a šíří nemoci.“

Dehumanizující stereotyp, který se znovu objevuje během zdravotních krizí a lokálních konfliktů souvisejících s bydlením. Dezinformace se šíří prostřednictvím fotografií vytržených z kontextu, zesměšňujících videí a tvrzení o „zdravotním riziku“, která ignorují skutečný stav infrastruktury – přelidněnost, nedostatečný přístup k základním službám a nedostatečné investice ze strany samospráv. Manipulace spočívá v morálním převrácení příčin a následků: strukturální znevýhodnění je prezentováno jako důkaz údajné vrozené méněcennosti, což je následně využíváno k ospravedlnění dalšího vylučování a odpírání služeb.

PROZKOUMEJTE HISTORII ANTICIKANISMU V ČESKÉ REPUBLICE

2004 – 2024

VSTUP DO EU A ČLENSTVÍ

V období 2004–2024 se anticikanismus v České republice projevoval opakujícími se vlnami veřejného nepřátelství, mobilizací krajní pravice a cíleným násilím proti romským komunitám. Ačkoli země vstoupila do EU se závazky k ochraně menšin, Romové i nadále čelili hlubokému sociálnímu vyloučení, segregaci v bydlení a rutinním verbálním a fyzickým útokům. Neonacistické a extremistické skupiny, včetně Národního odporu, Blood & Honour/Combat 18 a Autonomních nacionalistů, opakovaně využívaly místní napětí a organizovaly pochody, žhářské útoky a zastrašovací kampaně. Tyto skupiny našly podporu u částí místního obyvatelstva – zejména v regionech zažívajících ekonomický úpadek –, kde se široce šířily anticikanské narativy o „kriminalitě“, „zneužívání sociálních dávek“ nebo kulturní neslučitelnosti.

Rozmach sociálních médií dále normalizoval anticikanskou rétoriku a umožnil jak organizovaným extremistům, tak „běžným“ občanům sdílet výhrůžky, podněcovat k násilí a vykreslovat Romy jako veřejného nepřítele. V obdobích zvýšeného napětí – jako byly nepokoje v Janově (2008), Šluknově (2011) a Duchcově (2013) – se velké davy, včetně místních obyvatel, kteří nebyli extremisty, pokoušely vtrhnout do romských domů, což dokázalo, jak rychle se systémové předsudky mohou vyhrotit v masové násilí. Násilné útoky, včetně házení zápalných lahví, napadání dětí a výhrůžek inspirovaných globálními teroristy, jako je Anders Breivik, přispěly k chronické nejistotě mezi Romy. Zatímco reakce policie a tresty za zločiny z nenávisti se postupem času zlepšily, anticikanismus zůstal zakořeněn ve veřejném diskurzu a místní politice, přičemž extremisté a populisté nadále těží z protiromských nálad.

1989 – 2004

DEMOKRATIZACE A TRANSFORMACE

Pád komunistického režimu v roce 1989 zásadně změnil postavení romských komunit v Československu a později v České republice a vytvořil paradoxní prostředí, v němž se formální ochrana menšin rozšířila, zatímco anticikanismus se v praxi zintenzivnil. Na jedné straně se začaly realizovat cílené politiky ve prospěch národnostních menšin, včetně Romů. Na druhé straně došlo k výraznému nárůstu protiromských aktivit a nepřátelství v různých částech společnosti. K tomuto prostředí přispěli i političtí aktéři, přičemž osobnosti jako Miroslav Sládek veřejně vyjadřovaly protiromské názory, zatímco se zároveň rozšiřovala rasistická skinheadská subkultura, která se stala klíčovým motorem násilí proti romským komunitám.

V průběhu 90. let se anticikanismus nejviditelněji projevoval prostřednictvím organizovaného a poloorganizovaného násilí, včetně opakovaných útoků na jednotlivce, rodiny a komunity Romů, jakož i několika vražd. Tyto činy byly často doprovázeny zastrašováním, žhářstvím a koordinovanými útoky, což přispívalo k rozšířenému klimatu strachu. Romské komunity reagovaly nejen úzkostí, ale v některých případech i formami sebeobrany, což odráželo intenzitu vnímané hrozby. Současně byly reakce státu nerovnoměrné a vyvíjející se: bezpečnostní a soudní instituce se teprve postupně učily, jak identifikovat a stíhat trestné činy z rasových pohnutek. Klíčovým zlomem byla opatření přijatá po brutální vraždě Tibora Berkiho v roce 1995, která pomohla zlepšit reakce institucí, i když tyto reakce zůstávaly předmětem kritiky ze strany lidskoprávních nestátních neziskových organizací. Na počátku 21. století se anticikanismus stal systémovým sociálním a bezpečnostním problémem, který byl formován interakcí mezi extremistickými subkulturami, politickou rétorikou a institucionálními omezeními.

1945 – 1989

AUTORITARISMUS A SLEDOVÁNÍ

V desetiletích po roce 1945 zůstal anticikanismus v Československu hluboce zakořeněn ve státní politice, policejních postupech a postojích veřejnosti. Ačkoli komunistický režim oficiálně odmítal rasismus, Romové byli i nadále označováni za „asociální“, „zaostalé“ nebo přirozeně náchylné ke kriminalitě – kategorie zděděné z předválečné policejní praxe a posílené rasovými klasifikacemi z nacistické éry. Místo toho, aby se poválečný stát vyrovnal s válečnou genocidou Romů, často popíral jejich postavení obětí, jak dokládá zproštění viny velitele tábora v Letech v roce 1948 a ochota místních úřadů zacházet s Romy jako se zrádci nebo bezpečnostními hrozbami. Sledování, nucená registrace a cílené zásahy bezpečnostních složek vykreslovaly Romy jako populaci vyžadující neustálou kontrolu. Každodenní interakce s policií byly formovány strukturálními předsudky, přičemž romští muži byli často vystaveni svévolnému zadržování, nátlaku nebo ponižujícímu zacházení.

V 50. a 60. letech 20. století nabyl anticikanismus asimilační charakter: stát se snažil eliminovat romské kulturní zvyky, nejviditelněji prostřednictvím zákona z roku 1958 zakazujícího kočovnictví, který kriminalizoval tradiční způsoby obživy a ospravedlňoval rozšířený policejní dohled. Diskriminace pronikala do oblasti bydlení, zaměstnání a vzdělávání, zatímco rasistické stereotypy kolovaly neformálně navzdory oficiálním narativům o rovnosti. V 70. a 80. letech se anticikanismus ztvrdil jak v institucionální zanedbávání, tak v rostoucí nepřátelství na ulici. Romové byli terčem nepřiměřených policejních operací a byli vystaveni obtěžování ze strany úředníků, což se odráželo v nucených přesunech nebo ponižujícím zacházením ze strany bezpečnostních sil. Zároveň se objevila nová rasistická subkultura, v níž neonacistické skupiny a gangy skinheadů plánovaly nebo páchaly násilné útoky. Tyto události odhalily neschopnost – či neochotu – režimu čelit rasismu, což v předvečer demokratické transformace vystavilo romské komunity stále větší diskriminaci ze strany státu i extremistickému násilí.

1939 – 1945

VÁLKA A GENOCIDA

Anticikanismus v českých zemích v letech 1939–1945 vycházel z dlouhodobých předsudků, které Romy a Sinty vykreslovaly jako „asociální“, kriminální nebo neochotné pracovat. Tyto stereotypy byly rychle začleněny do rasového systému Protektorátu. Romské komunity čelily nucenému usídlení, invazivnímu registru, neustálému policejnímu dohledu a eskalujícím omezením, která je sociálně i prostorově oddělovala od zbytku společnosti. Místní úřady s horlivostí prosazovaly opatření – snímáním otisků prstů, kontrolou pohybu a nucenými pracemi – a zacházely s Romy nikoli jako s občany, ale jako s problémem, který je třeba zvládnout a udržet pod kontrolou.

V rámci nacistické rasové politiky se tato diskriminace proměnila v systematické pronásledování. Romští muži byli zadržováni v disciplinárních táborech; rodiny byly později uvězněny v „cikánských táborech“ v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu, kde se šířil hlad, násilí a nemoci. Rasové vyhlášky umožňovaly svévolná zatýkání, deportace a veřejné popravy. Po Himmlerově vyhlášce z roku 1942 byli téměř všichni Romové z Protektorátu deportováni do Osvětimi-Březinky, kde většina z nich zemřela v důsledku hladovění, nemocí nebo byla zavražděna během likvidace „cikánského tábora“ v srpnu 1944. Toto období bylo poznamenáno naprostou dehumanizací, která vyvrcholila téměř úplným vyhlazením a zanechala hluboké jizvy, které po generace formovaly poválečnou marginalizaci a anticikanismus.

PROZKOUMEJTE CELOU HISTORII

Ponořte se hlouběji do klíčových momentů, které formovaly antisemitismus a anticikanismus v České republice.

Zobrazit časovou osu České republiky

Prozkoumejte jinou zemi